Stránky o cestě na východ s bágly na zádech

Je hodně věcí, které se dají dělat o prázdninách, ale my jsme si řekli, že léto pořešíme trochu jinak. U nejednoho půllitru jsme se domluvili, že založíme thaicrew, cestovatelskou skupinu, jejímž jediným cílem bude dojet do Thajska (a možná se pak i nějak dostat zpátky), což se nám taky podařilo, ale my jsme se nezalekli a už máme v plánu novou cestu.
A kdo teda jede?
Barax | Bubersson |
Chlupáček |Chandler | Mojžák
(to jsou odkazy na naše profily 😛 )
map21.png
Posted in Thajsko 2008 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Stránky o cestě na východ s bágly na zádech

Den 10

Vstávačka tradičně brzo ráno, ovšem za vodopádu slz. Poslední smutné nanášení krému na těla, smutné balení, smutný úklid, smutná snídaně. Je to tu. Budeme se muset rozloučit s pacifikem. Naposledy jedeme na Flamingo beach, naposledy sjíždíme vlny, naposledy si čteme u moře, naposledy se fotíme u moře, naposledy se hádáme u moře, naposledy se omlouváme u moře, naposledy čůráme do moře, naposledy očumujeme holky u moře, naposledy se jedeme odsolit do bazénu, naposledy první sprcha u španělky na apartmánu a pak už jen „Bye Massai“, „Bye Sheila“, „Bye papoušek“, „Bye pes“, „Bye kočka“, „Bye příjezdová cesta“, „Bye škarpa“, „Bye oběd Brasilito“ a on the road again. Cesta moc neutíká, vůbec, protože je celá po okreskách za silného provozu a třikrát život před očima za Noových předjížděcích pokusů. Hlavním tématem je, zdali auto do půjčovny vůbec vracet anebo jej na devět shodit ze skály. Auto, které nám bylo zapůjčeno, současný vrak už téměř ani trochu nepřipomíná. Hádáme se, kdo vyndá velbloudí placentu z boční přepážky, mrtvé šídlo z poza okénka, neidentifikovatelného mrtvého živočicha z přední kapoty (plus krev), smradlavou hmotu z kufru, kdo vyklepe díry na podvozku, kdo zařídí geometrii a kde seženeme čtvrté kolo. Debata končí fiaskem. Pomalu stoupáme od moře do hor, přejíždíme horské průsmyky a opět klesáme do San Jose, kam přijíždíme okolo páté odpoledne. Ubytování opět v Costa Rica guest house, kde jsem měli tu čest bydlet první dva večery. Very very sad. Štiplavé vzpomínky koušou jak raci, dostáváme stejné pokoje a za breku jdeme do města pro známky a na jídlo. Jídlo nakonec v čínské čtvrti u Jackieho Chana, známky nakonec zatím nic, přestože Mi svojí plynou španělštinou zjišťuje obchod od obchodu zdali mají „uno postcardo y el stampe“. Výsledky jsou mizerné. Po lingvistickém debaklu návrat zpět na guesthouse, pivko, deník a bye bye Costa Rica hills forever! We gonna miss you!

PS.: Bylo to moc príma.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 9

Snídaně, vločky, meloun, čaj z mikrovlnky a během snídaně mile překvapení. Španělka Katarina nám ukazuje svého papouška, kterého postupně hladíme a evidentně se jí to líbí, protože se usmívá. Po šmajchlování jedeme na pláž Flamingo, kde se rozdělujeme na dva týmy, mlýčňák Chu si čte Inferno a rozverné školačky BaNoMi se čvachtají ve vlnkách, kde probíhá nerovný souboj ve sjíždění vln – též známé pod hesle „Hra vlny“. Výsledek je buď 10:2 ve prospěch Ba anebo 10:3 ve prospěch No, ale na tom se už neshodnou. Mi to s nadhledem a ambivalencí jemu vlastní vyhrává. V tomto duchu zbytek dopoledne, přesun na apartmány, zasolovačka bazené a odsolovačka nás a fííííí na oběd. Klasický casado a přejezd na pláž, kterou nám ukázaly rozverné majitelky hotelu. Zde pokračování souboje ve vlnách, čtení, opalovačka a především focení na všechny způsoby. Hmm. Sunset. A pak ještě chvíli. Ne vážně, je to super, romantika jak nemytý zvíře, všichni na měko, fotíme se s autem, bez auta, ve dvojicích, trojicích a samostatně. Málokterá modelína má tolik fotek jako my. Za tmy se vracíme na pokoj, převlečení do suchého, večeře v Brasilito, opět casado, méně konzervativní volí rybu. A fitipaldi do amartmánů. Začínáme karban. Jde o všechno, především čest. Klasický scénář, Chu je opět tragéd, Ba opět pokaždé ve finále, tímto zdravíme Janu a asi teda Ríšu. Čau ne! Sranda ne! Chu cití příležitost neprohrát, ke stolu se totiž připojuje Cate a chce se přidat do hry! Vysvětlujeme pravidla, která po více jak 5 letech občas beztak nezvládáme, ale chyb lávky. Chu opět na posledním místě a Cate téměř pokaždé ve finále. Chu: „Jsem nasrán.“ Dopíjíme Cuba libre bez koly, vodu z kohoutku a kolem půlnoci jdeme do hajan. Dobrou noc děti, dobrou noc strýčku Fido. Poslední smutná very very sad noc u moře. #Brečíme. #jsmesmutní #hashtag

PS.: Pošlete dvě tři sta, bez peněz jsme dočista.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 8

Sportovec zájezdu Chu začíná den výběhem „jdi se proběhnout“ zbytek týmu začíná ranní koupelí v bazénu. Snídaně v našem podání, poprvé v apartmánu, jsou ovesné vločky, protože nic lepšího uvařit v současné chvíli neumíme. Píšeme deník, který Buber omylem uploaduje na stránky FBI. Natěšení na naše španělské souputnice, vyrážíme na místo srazu, tedy šnorchlovací pláž Conchal, protože po druhé během 24 hodin s námi vyjebat přece nemůžou. Vrháme na šnorchlování, které je docela dobré, jenom je pod mrakem, takže viditelnost je viditelně slabší. Blíží se čas domlovené schůzky a opět ten divný pocit v kostech. Co to bude dneska? Únava? Práce? To se už nedozvíme, ale ananas pěknej. Jako cenu útěchy No půjčuje vodní skůtr a s Mi vyráží obezřetně (POWER!!!!!!!!) vstříc vlnám. BaChu čekají, kdy to přijde. A přišlo. Rychleji než čekali. Malá tečka v dálce, což je pravděpodobně skůtr, pozbyla svojí hybnosti a vychází z ní kouř. Přemýšlíme, zda alarmovat majitele půjčovny, než se ale po dvaceti minutách úvah rozhoupeme, už jim jede naproti safetyskůtr. MiNo jsou vyloučeni ze skůtru, přesedají na safetyskůtr a jsou odvezeni na pláž. Co se stalo se skútrem není jasné, po delší době zjišťujeme, že se vyjebala baterka. Mezitím je přivezen skůtr nový a vzniká nová posádka NoChu a opět POWER!!! V půlce doby na půjčení Chua střídá Ba a další exibice na vlnách. Po vyřádění jdeme na oběd, tentokrát volíme grill ala playa v podobě kuřecích špízů. Pit stop v hotelu a přemístění na pláž, kde jsme opět sami a užíváme si nádherných výhledů, parádních vln a romantický kulervoucí sunset. Dejme západ slunce, protože ne všichni čtenáři jsou lingvisticky silní a nemusí vědět, že sunset = západ slunce. Po koupačce odsolení a večeře ve městě Brasilito, překpavipě na místní poměry levné jídlo je i velké, chutné a nutričně vyvážené. Před spaním klasický karban, NoChu platí za slabší karbaníky a podle vzoru štěstí ve hře neštěstí v lásce, by nás zajímalo, co dnes večer dělá Jana K. Chua ukládáme po večerníčku ke spánku, zbytek týmu balí pivo a vyráží na noční pláž. Na pláži tma jak v noci, sedíme, debatujeme a pozorujeme padající hvězdy a filozofujeme. Zdá se, že jsme sjednotili teorii relativity a gravitace, jen se obáváme, že to do rána opět zapomeneme.

PS.: Ať jsou komáři doprdele (přes noc si na Noovi udělali sosací technoparty)

DSC_1572 OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 7

Probouzíme se do dne jako z obrázku, který bychom si dali za rámeček. BaChu jdou nakoupit snídani nýbržli jsou to ranní ptáčata, tak je přilehlý supermarket zavřený. Změna plánu a snídani bychom si rádi dali na pláži Flamingo. Bohužel je stále ještě hodně brzy a všechny obchody a restaurace jsou také zavřené. Děláme tedy okruh kolem pláže a menším tankodromem se vracíme na hlavní silnici. Směřujeme od města a už už otáčíme auto, když v tu náhle restaurace u silnice stojíc! Bakery jak blbec! A my snídani nakupujíc. Je to povětšinou nic moc a drahý. Hážeme perly sviním a problémy se snídaní za hlavu a opět no direction na pláž. Checkinujeme se pod stromem uprostřed krásné, velké, bílé a liduprázdné pláže a hup do vln! Hele další vlna! A další! V tomto duchu následující hodina po té prochajda na rekognoskaci terénu. Při příchodu zpět na náš šmajchl plac Ba smutně zjišťuje, že nemá triko. Vymýšlíme konspiračaní teorie, ale asi ho fakt někdo čmajznul. Ze všech věcí, které jsme na pláži nechali, jako mobily, klíče od auta, auto, foťáky, crocsy, tak jediné tričko se Simpsňáky zmizelo. Very, very sad my friend. Kondolujeme a držíme minutu ticha. Very, very sad my friend. Jedeme zpátky do hotelu se převléci a připravit na oběd, protože máme hrozný hlad. Bohužel anebo díkybohu u bazénu probíhá krmení papoušků pod taktovkou dcer majitel hotelu. Jsou vstřícné a kamarádské a to nám stačí. Šalamounsky na to jdeme přes doporučení místních pláží a děláme naprosto nechápavé obličeje, což je motivuje aby nám místa osobně ukázaly. Poslední utvrzení, že hlad opravdu nemáme. Kupujeme hodně piva, pár nejedlých banánů a v šestici se psem se skládáme do auta a VAMOS ALA PLAYA o-ooo-o. Na první pláži děvčata odhazují plavky a stud a jedný prostě pořád čumíme na prdel a druhý na kozy nebo já nevím jak to napsat. Z private beach se stává public beach, když přichází parta místních školaček. Po té co dochází piva, tak razíme a druhou pláž, kupujeme další piva a užíváme si společnosti a vln. Hele prdel, hele vlna, hele kozy. Starší ze sester vezeme k ní domů, poslední pivka a arivederči. Na večer máme domluvenou párty na pláži za romantického svitu ohně a pozorování hvězd. Nákup alkoholu za těžký chechtáky a relax. Okolo deváté přichází typická informace, že bohužel přišla u slečny únava a že toho má hodně v práci. Tato výmluva evidentně funguje na všech kontinentech stejně. Dáváme alespoň pivka s mladší ségrou na terase, kecáme, mažeme Baa aloe verou a kolem půlnoci jdeme na kutě.

PS1.: S ubytováním jsme měli štěstí, bydlíme v pěkném apartmánu uprostřed tropické zahrady nedaleko pláže. Jako bonus s námi bydlí dva papoušci Ara, pejsek a kočička, želvy a i nějaký ty leguáni. Občas i prasátko a lenochod v jednom.

PS.: Cenzor a písař článku ať jde do prdele.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 6

K snídani už jako zkušení mazáci umíme zvolit správné kombo, balíme věci, poslední bazén a arivederči do Monteverde. Cesta vede kolem vulkánu a jezera, výhledy doslova dechberoucí, cesta príma a jako bonus míjíme rakouskou vesničku. Ve dvou třetinách cesty šok! Asfalt se mění na udusaný štěrk a posléze na téměř koryto řeky. Naštěstí máme sedan, který měl před pljčením najeto 13 km, takže veškeré oděrky na autě máme na koho svést. Intezivně stoupáme do hor a rychlost nepřekračuje 30 km/hod. Nakplepaní jak kuřecí řízky po třech hodinách dorážíme k lanovce Sky Tram, zde kupujeme studentské lístky na v průměru 3 roky prošlé studentské průkazy za 56 USD. Dostáváme výbavu, která se skládá z jistícíh popruhů a karabin a dostáváme školení, jak správně jezdit na zip lines neboli visutých lanech v korunách stromů. První cvičná jízda relativně ok, je cca 10 metrů na zemí a zvládáme to bez problémů. Přijíždíme ke kabince, která vede vysoko do hor a při pohledu na poslední lano, které vede zpět do areálu čujeme podraz. Je to zatrakoně vysoko. Kabinka nás vyváží na vrchol, do výšky 1770 m.n.m. Fotíme panoramata a pomalu se přesunujeme k první startovací věži. Ve skupince jsme opět jediní češi, dokonce i evropani, zbytek tvoří 6 američanů a dva indové z Texasu a ze Sidney. Při výstupu na první věž (věž je okolo 10 metru vysoká) se nám podlamují kolena, chytáme bláto na klouzačku a nesměle se ptáme, zdali už někdo zbaběle vzdal. Odpověď byla, že ano, občas se stane, že i celá skupina to před prvním sešupem vzdá. Hledáme, kdo to vzdá s námi. Máme jedno želízko v ohni, 12 letého zubatého, hubeného amíka, naprostý looser prostě. Než si dáme s amíkem checka a finální domluvu o odsoupení ze závodu, tak No už visí v popruhu a odráží se vstříc propasti. Pro představu, lano je zavěšeno cca 100 metrů nad pralesem a na délku má okolo 500 metrů a celé se to odehrává v mracích a mlze. No za hrdinského ryku mizí v dálce. Není cesty zpět a postupně se spouštíme všichni i ten chudák moula. Každou další jízdou si to více užíváme a pouze už řešíme, zdali pojedeme na styl anebo na rychlost. Závěrečná jízda má na délku přes 800 metrů. Během ní se kocháme krásnou krajinou. Všichni ve zdraví se loučíme (nejvíce k srdci nám přirostl roztomilý Ind australský se svojí sestrou texaskou) a my směřujeme směr Playa Flamingo. Po pár minutách zastavujeme v chýši na oběd, kde na terase pozorujeme stádo kolibříků, jak letíc z pítka se krmíc a poté květinky oplodňujíc. Romantika jak zvíře. Už jsme zase na vlhko, důvodem je však přicházející déšť. Další 40 km se vrací po té samé hrozné cestě, kterou naštěstí střídá povedená asfaltka. Vzhledem k tomu, že inženýři z toyoty špatně nastavili výšku hladiny světla, tak oslňujeme nejenom výškové jeřáby před náma, ale i auta za námi. Co kilometr tak se problikáváme s okolními řidiči, kterým tak dáváme najevo, že dálkovými opravdu nesvítíme. Pár km před cílem zastavujeme do local fast food na kuře a tak. Zároveň díky vyspělým rezervačním technologiím rezervujeme pokoj na večer v blízkém městečku nedaleko vyhlášené pláže.

PS: s počasím jsme zatím hrozný klikaři, tak čekáme kdy se to domrdá, něžně řečeno

DSC_1541 OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 5

Protože je neděle a je na zájezdu I Chu, začínáme formulemi. Naštěstí jsou díky časovému posunu ideálně v sedm ráno, takže harmonie skupiny je narušena minimálně. PO odjetých 20 kolech, kdy Hamilton prakticky slaví titul jdeme na snídani. Komentátorovi díky španělštině nerozumíme, přesto je to výrazně lepší než Richter. Servírka se nás aritmetickou posloupností ptá na náš výběr jídla, nakonec všichni volíme zapékaný kroasán s vajíčky a ovocem. Ovoce je kapitola sama pro sebe, máme nabídku 4 varinaty, z čehož jsou dvě options banán. No nic. No jako no, ne jako No. Po matematické rozvičce dokoukáme formule, slavíme s Hamiltonem titul a dolaďujeme fahrplan. Jednostranným rozhodnutím volíme výlet k vodopádu La Fortuna. Po cca 10 minutách jízdy jsme u vchodu do parku, kupujeme lístky (10 USD/os.) a jdeme nejprve na vyhlídku. Pecka! Vodopád v dálce vypadá skvěle. Na vyhlídce potkáváme Američana, který je z půlky z Vysočan a Čech, dobrej pokec zakončenej nabídkou ubytování v jeho apartmánech, které provozuje u moře v pacifiku. Bohužel je to čecháček a z druhé půlky žid, takže slevu, přestože jsme sympaťáci nedostáváme. Míříme si to k vodopádu, 500 schodů do údolí zdoláváme jako kamzíci. Před vodopádem nahé zadky ven a plavky dovnitř a střemhlavý útok! Po čvachtání pod megavysokým vodopádem se chceme vyfotit u romantických balvanů, nicméně se tu fotí svatba a proto nás žádají o vyklizení pozic. To se nám nelíbí, v Kostarice jsme jenom jednou, kdežto synáček se žení dvakrát, třikrát za život. Po vodopádu jdeme na průzkum přilehlých lagun, kde No při pózování padá i v botech do vody. Ještěže je v Kostarice velmi nízká vzdušná vlhkost a všechno tu príma schne, odhadem do půlky prosince by mohly být suché. Cesta zpátky do auta a oběd, tentokrát výborné burrito. Při sezení v hospodě znenadání potkáváme americkou skupinku, se kterou jsme se viděli už v Tortugueru av rámci chtěné asi milace a v rámci toho, že jedna z členek je minimálně Miss Porno west coast jdeme nakoupit alkohol aby byly všichni povolnější. Ve vzduchu je večerní párty a rivalita. Po obědě wi-fi pauza v hotelu a cesta k hot springs. Povětrnostní podmínky jsou na naší straně a tak cestou do hot springs máme tu čest vidět špičku. Vulkánu. Cestou do hot springs ještě jednou potkáváme američany, dáváme řeč a zjišťujeme, že bydlí ve stejném hotelu. Večerní plány je tutovka, víš jak?!! Po cestě potkáváme luxusní hotely ale my si to štrůdlujeme k veřejným vřídlům. Po příjezdu jsme na první pohled trochu zklamání, cesta vede do potoka uprostřed jungle a připomíná to trochu stoku. Po vstupu do vody jsme však příjemně překvapeni, voda je horká a jdeme proti proudu, kde objevujeme krásné lagunky. Jednu si zabíráme pro sebe a děláme v ní VIP lounge (čti louže). Ve vzduchu je cítit erotická tenze. Pod blbou záminkou, že se nám dostává písek do plavek je odhazujeme a užíváme naturualismu. No se zvěčňuje, jak ho Bůh stvořil, intimní partie (čůro) zakrývá pouze pramínkem naprosto průhledné vody. Fotodokumentace na vyžádání. Po dvou hodinách relaxace máme varhánky už i na zadku a hlavně začíná pršet, abychom nebyli mokří, tak radši běžíme do auta. Po příjezdu do hotelu se šlechtíme a jdeme na průzkum města, které je opět parádní, čisté a naprosto civilizované. Večeře a přesun zpět do houpacích sítí na naší hotelové zahrádce. Abychom se stihli naladit na párty mód, otvíráme Morgana a děláme si Kubíčka. Vzhledem k tomu, jak jsme kolektivu oblíbení, tak američani nepřichází. Smutní jak právě vyklubaná štěňátka dopíjíme zbytek flashky, dáváme jednu Oskarovu meducínu a jdeme spát.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 4

Přestože unaveni, vstáváme ještě před budíkem v půl sedmé za hezkého rána. Dobalujeme saky paky, platíme a jdeme opět na snídani k týpkovi co si založil hospodu, ale chodili mu tam lidi, tak se přestěhoval 3 dny od civilizace a zase si ho našli. Nebaví ho to. Ale má to dobrý. V 9 se naloďujeme na kocábku se 100 koňmi, která je náram náram náramná nou. Za sonnenshinu valíme hlavním kanálem a vzhledem k tomu jak se umíme pěkně opalovat, tak se poctivě krčíme ve stínu. Vzhledem ke zkušenostem v profesionálním opalovacím družstvu to není žádné překvapení. Necestou vidíme zase větší ZOO, tentokrát zelený pičuse (bazilišky – vodoběhače), opice, malé kajmany, všechny možné ptáky a dokonce i 4 metrového krokodýla, jakého svět, kromě No nikdy neviděl. Ne, kláda to prý nebyla. Postupně střídáme dva autobusy, míň nepohodlný a ještě nepohodlnější. Prima je i strašné horko. Po přestupech se dostáváme za 4 hodiny zpět do San Jose, neleníme, bereme tágo na letiště, na letišti shuttle bus do Budget cars a půjčujeme zamluvenou Toyotu Corollu. Zajímavostí je, že je to funglovka, na tacháči svítí údaj o pouze zatím ujetých 13 km. Dobře věděli, komu auto půjčit na opatrné zajetí. Nastavujeme navigaci do La Fortuny. Druhou zajímavostí je to, že cena auta je opravdu dobrá a cena pojištění opravdu špatná. Celkově se dostáváme na částku 270 USD na týden. Nastavujeme navolím-nebloudím a vyrážíme. Serpentýna střída serpenTýnu. Cesta bez problémů, brodíme se mlhou a nakonec 120 kilometrů zdoláváme za 2,5 hodiny. Po cestě potkáváme pouze dvě bouračky ani v jedné nemáme ani trochu prsty. For sure. Pouze jsme vymetli jednu skrytou díru na mamuta, ale po důkladné kontrole jsme zjistili, že auto je stále jako nové. Ubytování v La Fortuna je bomba pecka kudla dýka. Pokoj jako pro 4 panenky s pornoobrazem na zdi až to jednu panenku zneklidnilo. V areálu je mimojiné i bazén s výhledem na sopku, kterou vzhledem ke tmě jak v sáčku nevidíme. Véča ve stylu Mexika a Costa Rici, Oskarova meducína a spřádání plánu na pátý den. Jak my lovci krokodílů říkáme, „Good night crocodile“.

PS.: V článku zabudováno velmi tajně jméno naší kozaté kamarádky Týny, kdo ví, o koho se jedná a jaké má přednosti, ať napíše do komentáře. Odměna je jistá.

IMG-20141122-WA0003 OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 3

Vstáváme brzo, protože dižina neproběhla. Venku je chcanďáro tropikáno, to jsou vyhlídky. ChuNoMi jdou v nepromokavých bundách, Ba v pršiplášti. Déšť se stupňuje a my dáváme snídani a doufáme v nečekaný obrat. Jelikož je počasí zatím na naší straně, tak s úderem 8 hodiny přestává pršet, jako kdyby švihlo proutkem a začíná svítit sluníčko. Což představuje pro naše opalovací družstvo challenge a zásadní problém. V mezičase se naloďujeme na kánoe pod vedením zkušeného průvodce Oskara a jeho věčněh zhuleného závozníka. Pádlujeme si to směrem do vedlejšího ramene řeky a po pár metrech krokodíl, teda kajman. Paniku střídá nadšení, má sice jen 30 cm ale je to pašák. No: „Můžu si ho pohladit?“ Může, takže ho náš Dundee tahá za ocas jak pokaždé chtěl. Pokračujeme v plavbě a kromě dechberoucí přírody a jungle postupně potkáváme tato zvířata různých velikostí: Kajmany, želvy („můžu si je pohladit?“), lenochody, dva druhy opic, tukany, nejjedovatější žábu („můžu si jí oblíznout?“), v dálce letící Ara papoušky, hloupý tropický kuřata (spodek potravního žebříčku), velké množství ptáků a volavek, bazilišky, leguány a nakonec i krokodýla. Kolem 11 se vracíme za plného tropického slunce do vesnice, nandaváme plavky, trochu toho krému, sluneční brýle a opalovací náladu a hurá do Karibiku. To že je tam zákaz plavání kvůli silným proudům nebudeme ani zmiňovat. Po chvilce skotačení se nenápadně přesunujeme do oblasti působení nahoře bez němek. Asimilace je neúspěšná, plavky obratem nandány. Klasika. Jdeme lovit kokos. Kokos umíme otevřít na to tata a dokonce umíme i rozpznat který je na pití, který k papání a který na piču. Po zbytek odpoledne postupně víc a víc kokosáků, domlouváme noční tůr pralesem s Oskarem a němkama (zase v plavkách nahoře s) a placáme se na pobřeží karibiku v houpacích sítích. Pár pívečto. V osm sraz na pralesní noční tour s opět „nahoře s“ deutsche freudndinen. Mour dostává sexy holinky, protože Nike free 5 se přece nezaprasí. Startujeme na pláži a po pár metrech STOP!! No lights my friend! Máme kliku a nacházíme stopy želvy, která je druhá největší na světě a po chvilce i želvu samotnou jak si hrabe díru. Čekáme hodinu, dostáváme přednášku o želvách a jejich reprodukčním cyklu. Po hodině má želvy díru konečně vyhrabanou a my se můžeme přiblížit. protože se dostává do rodícího rauše a začíná rodit jedno vajíčko za druhým z celkových 150. Želvu si můžeme i hladit, z blízka očumovat a sledovat její intimní chvilku. Tentokrát máme asi opravdu kliku, protože v tomto pozdním měsíci želvy nereprodukují. Dorodili, dohladili, císař nebyl potřeba, 150 vajíček je uloženo (jenom my víme kde) a pokračujeme in to the jungle.. Průvodce nás varuje ať hlavně nešaháme na listy, protože se všude schovávají hadi, štíři a pavouci. Obezřetně jdeme vstříc nebezpečí a neohrabaně se samozřejmě dotékáme všeho listí v nejbližším okolí. Němky jako správní gentlemani vysíláme před námi jako živí štít. Po chvilce narážíme na spící bazilišky a hledáme hady. Nakonec vidíme skoro všechno kromě hadů, protože kde nic není ani had nebere. Narážíme na skákací pavouky, housenku, spícího červeného papoucha (byla to papouška, ja nevim, byla to papouška), velkou stonožku, další ještěrky a velice vzácnou červenookou žábu, ale jelikož jsme kluci podezřívaví, tak si myslíme že na nás Oskar zahrál habaďůru a měl ji celou dobu v kapse. I přes to mu však obdivně kondolujeme. Po dvou hodinách si to cupitáme opět zpět do vesničky. Naprosto ucaprtáni, zdrchání a unaveni jdeme na dýzu. Dvě pivka, Oskarova meducína a jdeme spát jak včelí medvídci Strýčka Fida.

PS.: Němky moc nerozumí vtipu o Das Schmetterling respektive o „Papijóóón“. Divný.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den Dos

Všichni vstáváme klasicky před budíkem, kromě Bubere, který nevstává ani po budíku, protože mu ho Ba odnesl na recepci. Konečně se nám podaří vyžebrat k snídani vajíčka, dáváme s toustem a marmuškou. A v osm vyrážíme nejprve pěšky, potom tágem na autobusové nádraží Terminal de Gran Caribe, za 7000 CRCků pro všechny kupujeme lístky na 3 hodinovou cestu autubusem, za který by se nestyděl ani strejda Jančura. Cestave vede přes hory a tropické pralesy, je to o nervy, připadáme si jako v Top Gear Bolívie až na kvalitu silnice, která je na úrovni nejlepších evropských. Po cestě třikrát naprší a uschne, tři pit stopy a tři málem vystoupení, nakonec přece jenom počkáme až do cílové destinace Cariari. Co je třeba zdůraznit kromě krásného Kostarického středozemí je Buberův způsob seznámování se s kozatými spolucestujícími. Flaškou přes hlavu, zaťukat na kozy a hlavu mezi sedačky. Úsměv na rtech a smyslný dotaz „have you seen my botlle which I accidentaly droped?“. Funguje to. Společně s Němkami přestupujeme na local bus, který nás odveze do La Paveza, kde se naloďujeme na lodě. V autobuse s kapacitou 20 nás jede 60 včetně místní základní školy. Po cestě je teplo a hezké počasí, tropy na plný ceres, ztrácíme spolucestující a pomalu se blížíme k řece. To se pozná zejména podle z ničeho nic neutuchající průtrže mračen. Skrz bahno se brodíme k bárce. Ba nechává mikinu v buse, Chu bere píšťalku nouze a záchranou vestu, bágly házíme do sousední lofi, No: řídim, BaChuMi demonstrativně vystupují a po delší roztržce vyrážíme! Řeka připomíná slepé rameno amazonky. Do této chvíle jsme viděli z místní fauny: Koně kostarického, krávu kostarického, psa kostarického a kočku kostarického, největší adrenalin byla veverka kostarického. Po třech minutách na lodi se nám rozšiřují obzory a my potkáváme: bazilišky, leguány, opice, tukany, krokodílovo periskop, nespočet ptáků včetně ledňáčků (ne zmrzlinu) a volavek. Cesta pokračuje neuvěřitelně okouzlující krajinou a po silnější hodince přijíždíme do Tortuguera. Jdeme rovnou pod vedením náčelníka Oskara do ubytka, zde bohužel ztrácíme přátelské němky, kterým se naše hnízdo nezdá. No nic. No taky zase nic. Zatím zase nic. Jdeme na průzkum malé karibské vesničky a zastavujeme na oběd, dáváme výborné a hlavně konečně levné jídlo – fajitas s fazolema, salátem a pivem ke spokojení Ády. PO obědě pádíme na pláž, která je černá jak Italové ze Žižkova. To sme ale čekali. Jdeme na průzkum, lovíme kokosáky a namáčíme si šortky v moři. Přestože umíme loupat kokosáky výborně, čili levou zadní, tak se nás po 40 minutách zželí místnímu loupákovi a pomocí mačety nám švih švih pomáhá. První dva nejsou na pití a jdeme do pralesa pro další, ánžto je No kluk klopýtavý, tak zakopává o želví hnízdo. Po důkladném zkoumání prohlašujeme oba dva želvy ninja za mrtvé, nicméně jsem vyvedeni z omylu, náš loupák se toho nebojí a vyhrabává celé hnízdo, protože jsou prý už ready. Jednu po druhé pusinkou něžně probouzíme a všech 150 posíláme k moři. Přestože bychom je tam nejradši odnesli, tak se krotíme, protože želvy se tam musí dopádlovat sami. Burcujeme celý zbytek několikakilometrové pláže, jsme za hrdiny a jdeme na pivo. Cestou necestou polem nepolem kupujeme zájezd malým krokodílo-kánojem. Jak probíhal náš výběr: Ola Amigo, where girls go we go! Where go germans girls? Kanoa tour? Si. 4 tickets please! Gracias, adios. Bylo to promyšlené. Konečně pivko a večer je ještě mladá a Disco podezřele blízko. To bude zase v kokosových alejích nablito. Buena noches. Bitcheeeeesssssss!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 1

Vstáváme ještě před budíkem před šestou, kontrola internetu, ze snídaně stíháme pouze tousty a už nám troubí vojevůdce z našeho multiminivanu před recepcí. Na snídani necháváme průvodce s vajíčkama a No takticky z batohu vyndavá Baovu bundu, protože jedeme na sopku v 2600 m.n.m, tak aby to neměl těžký. Proplítačka zasekaným městem, vyzvednutí spoludůchodců, průměrný věk naší skupinky je lehce na 82 let. Tušíme, že velká makačka to dneska nebude. První zastávka na vyhlídce na údolí se San Jose a občerstvení v podobě banana chipsů, jahod s čokoládou a sýrem parenicou. Stoupáme do mlhy, ano stále minivanem, je to fuška. Drncá to. V národním parku Poas hledáme Baovu bundu, protože kdo by to byl řek, je tu trochu zima. Průvodce a nositel děje nám ukazuje fotografie vulkánu, tuše, že v mlze která by se dala strouhat na chleba místo másla vulkán neuvidíme. A kráter už vůbec ne. A má pravdu. Nevidíme vůbec nic. Jdeme k laguně. Stejná situace. Mlíko všude. Aspoň ale ta procházka deštným pralesem stojí za to. Buber se jal lovit chipmunka, ten ale vyhrává stylem K.O. v prvním kole, Mi chytá vzteklinu a jdeme dál. Procházka jak z Jurského parku nemá chybu. Protože jsme kluci vykutálení, jdeme zkusit vulkán opětovně. Snaha se vyplácí! Vulkán vykoukne třikrát, možná dokonce i dvakrát! Výlet pokračuje na kávové plantáže, zde nás čeká oběd a prohlídka továrny na kafe. Oběd pecka, farma skvělá, kafe výborný. Všude mrtví hadi. Ano jeden. Další dvě, tři kulturní zastávky, konkrétně kovový kostel, normální kostel, manufaktura na dřevo a pivní pit stop. Rozvážíme důchodce po zasekánem San Jose do hotelů, všechny hotely jsou o několik světelných kvalit před naším skromným příbytkem. Doma očista, internet a nejdražší pizza nad rovníkem.

PS.: Maňána ustel postel, vezu si kostaričnanku, možná šest.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Den 0

Členi a základní názvosloví:

No: Známý též jako Chlup, Chlupáč, Marťas = Martin Novák

Ba: Tomík, Tom, Barax = Tomáš Barák

Chu: Mour, Mouřenín, Mourek, Áda = Adam Chudárek

Mi: Buber, Bubersson, Bubeřík = Petr Mikota

TýÁr: T-rex = Josef Novák st.

Dukáty, chechtáky, zlaťáčky, kešení, korálky, bubáky = obecně cizí měna

4:45, No naproti všem zkušenostem a očekáváním budí v manželské posteli spící pár BaChu citlivě zapnutím reflektoru do očí (nemohli jsme se dočkat a už od dne -1 bydlíme u Chlupáčů v doupěti). Důvod je na snadě, je to rebel a nespal! Dává si 24 hodinovku bez spánku! Rychlý očistec, vzbudit TýÁra, zabalit kartáčky, vybrat správný pas (Ba) a frčíme na letiště. Cesta bez problémů, časová rezerva na standardní odbavení akorát. Dostáváme se k přepážce, Chlupík balí sťuartku na první třídu, všichni vysmátí jak Lečo. Sranda končí jak začala a ještě rychleji! Doprdele, doprdele, doprdele, třikrát tam a zpátky! Letíme přes USA a kdo by čekal, že potřebujeme povolení ke vstupu ESTA když budeme jenom v transitu, letenky nám ta mrcha prostě nedá! Situace se vyvíjí následovně! Chu má kliku a má jak binometrický pas, tak povolení z minulého roku! No má půl kliky, binometrický pas má, nemá povolení, které ale zvládáme online za 5 minut vyřídit. A pak je to Ba a ten je v prdeli jak Baťa s cvičkama! Jak dlouho ráno a pečlivě vybíral pas, tak nevybral. Binometrický leží u Chlupáčů pečlivě uklizený ve stolku. Má u sebe ten starý (platný), analogický, ale tam ESTU nedá ani kdyby se rozkrájel! Velká panika! Okamžitě voláme TýÁrovi aby dupnul na plyn, probudil všechny koně v autě a zkusil dovést pas. Čas a se krátí a TýÁrko nemá mobil. Voláme mamišku, ta pas nachází a připravuje, ale TýÁr stále nic. 45 minut do gate closed. Alarmujeme Křeslice, červená linka vyzvání! Jirko průser jak mraky, potřebuju v Kateřinkách nabrat pas a zavést na letiště, máš na to 40 min. Díky Če. Panika částečně zažehnána. Pasy předány, Lewis Hamilton mód zapnut a jede se stíhací jízda. Nejede. Na Jižní spojce je bouračka. V týmu nastává panika číslo 2. 20 min. do odletu a pas trčí v dopravní zácpě na Barrandově. Zjišťujeme kolik stojí přebookování letenky a Ba se připravuje na odjezd do práce. 5 minut před uzavřením gatu přidriftovává Q7 dveřma napřed na letiště. Rychlé předání pasu a odbavení. Překvapivě se to stihlo! Všichni nervy na dranc a adrenalin na 14 dnů dopředu. Krodíli podle vzoru světadíl nás už nemůžou rozházet. Relativně klidný nástup do letadla, částečné obvinění z krádeže od spolucestující ale to už nás nemůže vyvést z rovnováhy. Po klidném a bezproblémovém přistání míříme direkt na pívo a wifi, poslední evropský stalking a pomalý přesun do sedmsedmsedmičky. Před nastoupením si pasová kontrola vybírá Baa k náhodné prohlídce za hurónského smíchu ChuNo, který jdou v zápětí s brekem za ním. Obstáli jsme. Jdeme do letadla. K překvapení všech mořeplavců máme sedadla hned za VIP bussines loungeí, což pro nás znamená, že můžeme šmírovat jaký je jim buržoázníkům poskytnut servis a především ale zejména dvě hromady místa na nohy! Let v klidu až na: Noovu kompulzivní záchodovou ruční údržbu, význání lásky Chuovi od dvou stewardů, Noovo zapomenutí na Chua (No na Ba: Kdyby si neodletěl, tak letím sám, já chudák) a Noův knockout loktíčkem do slečny, kterou celou dobu obdivoval. Přistání v Miami, kde je mléko a pošmourno. I když z letiště nevystupujeme, tak nás čeká několik velmi intimních kontrol včetně kontroly psí, která na člověka ale nejde, takže se nebojíme. Letadlo do San Jose má zpoždění, cestu úspěšně prospáváme a po přistání a chceme vyměnit peníze a protože je kurs nevýhodný, tak měníme každý 400 USD. A začíná čekání na Bubeříka, ztraceného člena Thaicrew! Tabule příletů nám ukazuje, že letadlo z LA má přistát až za 10 hodin a to v šest ráno. Mírná panika a v tu ránu si to už Mi metelí z Panamy za námi. Sic nám to avizoval, nikdo to neudržel, kulišák letěl z LA ještě právě přes Panama city. Smlouvačka s taxikářem, taxikář nás usmlouvá na rozumných 25 USD a jedeme do guesthousu! Při placení se ani nehádá, my se ubytováváme v překvapivě v pohodě vypadajícím hostelu a pár pivech a stilnoxech jdeme do postele.

IMG-20141119-WA0006 IMG-20141119-WA0005

Hurá do Kostariky (je to někde u Korsiky, ne?)

A: Hele Chlupe, byl si na fakáči? Letenky na Kostariku za 12! Bereme?

M: No jasný, dělej, kupuj, chechtáky posílám, víš jak?!

A: Ty krávo, to je fakt dobrý, asi napíšu ještě Barákovi, než to cvaknu. Co termín Chlupe?

M: Vole nevim, zrovna makam v kaclu, rozumíš, a nemam kalendář v ruce! Tak dva měsíce minimálně, budu tahat želvy za ocas víš jak ne?!

A: Zaik, jdu volat Tomína. Hele Tome, Kostarika za 12, to je dobrý ne?

T: To zní zajímavě, co termín?

A: Někdy listopad, viděl bych to na 14 dní.

T: Moure, to je fakt dobrý! Do kdy se to musí zaplatit?

A: Co nejdřív, klasika.

T: Okey, máš chechtáky?

A: Mám, dělám rezervaci a kupuju jo??

T: Jasný, jsem dazu, kupuj!

A: No jo, ale co Bubeřík?

T: To teď neřeš, toho postavíme před hotovou věc a prostě jede.

A: Okey, souhlas.

Poměrně často se nás ptají kamarádi, jak moc sofistikovaně vybíráme destinace a kupujeme letenky. Přibližně tak, jak je popsáno výše. Jde o totální chaos a dílo náhody. Letos nás náhoda poslala do oblasti Střední Ameriky, konkrétně do Kostariky. Po loňském východním pobřeží USB, které bylo, až na Amíky z venkova civilizované, nás čeká opět pořádná tropická divočina! A to doslova! V Kostarice je riskantní přičichnout i k pověstné Drahykově bouganvelii (viz cestopis Indie). Kouše a je tam jedovaté v podstatě všechno. Ve zkratce nás čekají močály, pralesy, hory, jízda na lanech, vodopády, sopky a tropické pláže. Zní to dobře co? Taky si to závidíme. Letošní skupinu tvoří páteřní členové a to konkrétně Tomáš Holub Barák, Adam Hanzelka Chudárek, Buber Hillary Mikota a Martin Sifredi Novák. Startujeme 18. listopadu a vracet bychom se měli minimálně v podobném počtu +- 3 cestovatelé 30. Listopadu. Po celou dobu cesty čestně  předsedo čestně slibujeme podrobný cestopis, podle kterého se ale prosím nikdo, kdo přemýšlíte o cestě do Kostariky, neorientujte. Nebudeme si nic nalhávat, je to prostě velká náhoda, že to zatím všichni od roku 2008, kdy jsme začínali, přežili.

Krokodílům zdar (jak každý ví, tak krokodíl je podle vzoru světadíl)! Nazdar! A těšte se na naše online výkřiky!

 

1495895_10201755070491730_877180792_o

Den 12 rozhněvaných žen

Ještě že sebou máme vrchního fanouška F1. V 5 ráno vstávačka, zahřívací kola, rekapitulace závodního víkendu a v 8 start. F1 si uzivame, protoze to nekomentuje Richter, Vettel prekvapive vitezi. My vitezime nad ranni hygienou, No ztraci ponozky aby se nereklo, ze si v LA nic nezapomnel. Pretty woman zajezdu vybira nejblizsi outlet, vykupujeme Hollister a lusk do Santa Barbary. Po ceste vamos a la Playa opet pouze v podani NoBa. Chu vyskytuje moznost vyskytu zraloku s mistnim rybarem, nacez ten jednoho vytahuje. BaNo delaji svetovy rekord v uprchu z more. Nastavujeme navigaci smerem San Francisco, 400 mil po jedne ceste pred nama. Bohudik po ceste zadny outlet. Ba: „Sacramento“. Na devitku prijizdime domu, davame pivo, sosan a ukoncujeme nasi cestu po 4000 kilometrech. Kdyz to srovname s vyletem na Kokořín, tak ještě docela dobrý.



Den Klabzubova 11 versus Slavoj Houslice

Nevstavame. Ale ted uz jo. No si dava k snidani divoky zapad a pote situace řídne. Po sto metrech otacime pres plne cary, pres protismer parkujeme na invalidy a vyhazujeme No do fronty na WC u mekace. Ba preparkovava a aby se nam nevyplo radio preleza pres okenka zpet na zadni okenko. Jedeme se podivat na chodnik slavy, fotime se u Adama, Toma a ostatnich hvezd. Divime se, jake nonamy tam maji na chodniku hvezdu. I kdyz se hodne snazime, nenachazime Kentana z Montarži, ani Helenu Vondráčkovou. Krindapána. Odmitame dvacet nabidek na sightseeing tour a delame si svoji vlastni, bez mapy, aniz bysme vedeli kde kdo bydli. Dvacet minut beznadejne bloudime a pak od jedny báby transky kupujeme rucne malovanou mapu a davame ji do ruky Baovi. Po pul minute vysazujeme Ba a menime navigatora za ridice. Po ceste potkavame Harrisona Forda (mozna). Mozna jsme byli u DiCapria, u Anistonove, Reevese, Michaela Jacksona, u pani Columbove, u Playboy Mansion, u Cruise, u mlade Eclestonove a asi u Babici. Pote jdeme po stopach Hanka Moodyho do Venice. Prochazime kanaly. No z nich moc nema, protoze celou dobu hleda informace na wikipedii, aby vyhral sazku. Pak uz jen pres ulici k mori. NoBa prezouvaji do plavek, Chu do perovky a jde se do ticheho oceanu. V mori si NoBa zahrivaji zevnitr plavky, cimz snad zaroven plasi zraloky a morske panny. Usychačka a véča v nedalekem romantickem plazovem restauračka. Pak se vracime zpet na pokoj, telka a chrupec.




Den 10 důvodu, proč tě nenávidím

Rano No zjistuje, ze ve Vegas krome jineho zapomnel i kalhoty. Ale pomoci moznych i nemoznych technologii se je pokousime poslat az do San Francisca. Poprve mame ubytovani se snidani a tak toho hojne vyuzivame. Po snidani spechame do Universal Studios v LA a prekvapive oproti planu mame zpozdeni jen pul hodiny. Asi jsme u studii jeste brzo, protoze u pokladen nejsou temer zadne fronty. Kupujeme lupeny za 84 koláčků a jelikoz jsme vyplaseni z toho, jak budu u atrakci dlouhe fronty, spechame na Transformery. Zavreno. Herdek filek. Tak Jursky park, tam nikdo, bereme lodku, nebereme plastenky a vyrazime vstric druhohoram. Plujeme si to po rece casu. Potkavame hektosaura, brambosaura a striknu-na-tebe-vodu saura… a nakonec zlobosaura rexe, ktery na nas vyskakuje ze stropu a my pak padame z finalniho sesupu do maleho jezirka. Vsichni mokry jak utopil jsem doktora Mracka. Transformeri jsou konecne otevreni. Zadna fronta, rovnou nastupujeme autobota. Proletame ultimatni 4D horskou drahou, na ocich mame fesacke 3D bryle a prozivame souboj autobotu s deceptikony z prvni rady. Zazitek la bomba. V podobnem duchu absolvujeme Mumii, Simpsnaky, Shreka, Specialni efekty, koukame na to jak se toci filmy pri hodinove projizdce parkem. Najizdime do atelieru, projizdime kulisovymi mesty, sledujeme, kde se natacely Ričiho oblíbené zoufalé manželky, čelisti, různé kovbojky, valka svetu… A na zivo zazivame velkou šou vodni svet, sedame si na mista oznacena „Soak seat“ a nakonec se divime, ze jsme „soaked“, kdyz na nas konci pul bazenu a par metru od nas zastavuje horici havarujici letadlo. Ted uz zbyva jen jedna atrakce. Chu naleha, ze uz staci jit jen na kaficko, kremroli a jit domu, zbytek však neohrozene miri do domu hruzy. Chu nasazuje dvoje nahradni boxerky a jde za nami. I nejvetsi hrdinove maji strach, natoz pak posera zajezdu. Ten krici u kazdeho pavouka, jak mala holka. Tady se shodujeme, ze to opaovat uz nebudeme, sedame do auta a ujizdime pryc. Navigace ukazuje 17 mil a 20 minut do hotelu. A taky ze za hodinu a pul do hotelu opravdu dorazime. Ubytovacka, omlouvacka, nakupovacka alkace naproti v liquer storu naproti pres ulici. Pivko na spani a diky, ce.

PS: V hotelu zjistujeme ze vzhledem k tomu, ze pristi tyden je Thanksgiving day, tak vsichni amici setri a tak nikde nikdo neni a vsude se dostavame bez cekani. Jindy byva fronta az dve hodiny na atrakci.





Den 9 milimetrů důrazných argumentů

Co se stalo ve Vegas, zůstalo ve Vegas (+ jedny kalhoty s paskem, ale to jeste nevime). Vymenujeme bileho Ba za cerneho Ba, balime saky paky a hura na cestu do Grand Canyonu. Zastavujeme na snidani kousek za mestem, kde No zdolava divoke kombo jalapeno palivych kridelek se strawberry milkshakem. Brzdime u Hooverovi prehrady, projizdime bezpecnostni prohlidkou, kde zkousime fiktivni arabstinu obsahujici slova „Durka durka, muhammad, jihad“. Prejezd pres prehradu trva hodinu a 2 minuty, jelikoz druha pulka prehrady je v Arizone, kde je hodinu casovy posun. Na prehrade chvili blbneme, pokousime se ji vypustit a paradoxne nas vice zaujima most, ktery vede nad prehradou. Po prehrade se vracime zpatky. Zas prerizujeme hodinky o hodinu zpet. Dostavame se na krasnou nahorni plosinu, kde se krasne zhorsuje pocasi. Zacina prset, ale my pridavame a desti ujizdime. Prijizdime do Grand Canyonu a po vydlazdene cesticce si to štrádujeme až ke krásnému přírodně vytvořenému pangejtu. Hloubka pres 2 a pul kilometru je carokrasna, fotime se pred zabradlim za zabradlim, nikdo nesmi stat, nebo nebudu hrat. Doplnujeme hladinu adrenalinu tim, ze delame stojky nad propasti. Dokonce i hlavni dva poserove zajezdu (vic Chu, min Ba) se osmeluji a privazani k sobe lanem jdou az metr k zabradli. Jakozto zkuseni horolezci mame boty s kluzkou podrazkou a par minut pred nasim prijezdem prselo, takze delame pro bezpecnost vse a nase obuv drzi na mokrych kamenech, jako pribita. Vzapeti nas dohani bourkovy mrak a nahani nas zpet do Regalu. Nastavujeme navigaci do LA, a jelikoz tam chceme byt co nejdriv, tak hned vzapeti stavime na veceri. Cely vuz ustupuje Baovi, ktery si zada veceri v těstovinovo-pizzove restauraci. Davame 16″ pizza a Bauv tlak je neuprosny, tak i No, ktery nema rad zampiony a ananas si dava Pizzu havaj se zampiony a ananasem. Konecne vyrazime na dlouhou cestu, anžto se pohybujeme stale v nadmorske vysce 2.5km, vjizdime do pohadkove snehove chumelenice, jak ze Soli nad zlato. Nastesti mame krasne letni slicky a zdatneho ridice, takze se neni ceho bat. Po bratru 450ti milich chceme stavit v Essexu, ale je to tam bohuzel bez … lasky, tak jedeme o dum dal. Mustang. Stavime v prekvapive hezkem a levnem motelu, kde davame veceri, MiChuNo nasazuji plynove masky, kvuli ponozkam nejmenovaneho clena tlupy. Se slzami v ocich jdeme spat.

PS: Ve snehove vanici i SUV delaji salta pres strechu, ale driver No prodriftovava kazdym problemem.





Den 7 statečných srabů

Probouzime se mrtvi v Udoli smrti uprostred niceho. Snidane v podani Ribeye stejku v pripade Noa, zbytek si dává klasicke prasarny: Ba 5 kilo palacinek, Chu 5 kilo palacinek se slaninou, parky a javorovym sirupem, Mi scrambled eggs se slehackou. Šup do Regalu a tradá nach solné pláne v Udoli smrti. Bavi nas krizovatky se stopkou, na kterychzto je nutne zastavit a poradne se rozhlednout, prestoze napravo i nalevo ve vzdalenosti 40 mil nikdy nic nejede. Pres hory a udoli se nakonec dostavame az ke kyzenemu rozlehle plani. Vidime bile ostruvky, tak nedaleko jednoho zastavujeme a jdeme vyzkouset jestli sul v nich je opravdu slana. Empiricky dokazujeme ze ano, zpusob testovani je tajny a nechavame si ho pro sebe. BaChuMi si hraji s perspektivou a delaji velmi zajimave fotografie, aby meli co napamatku, Orangutan zajezdu No hazi na vsechny strany sutry a hrozne se bavi. U auta prezouvame na kratasy a rachotime to dal do vnitrozemi. Stradujeme si to nekonecnym prostorem a narazime na misto, u ktereho je parkoviste a par aut. Jdeme to ocihnout. Nachazime vybydlenou vesnicku, dreveny vlak a destilacni kolonu. Nevime co to znamena, ale prece jenom mame v teamu astrofyzika z Googlu, jez ma jediny IQ v kladnych hodnotach. Vedeme fylosoficke debaty, jak v mistnich kotlich destilovali zlato od kamenu na tech solnich planich, kde zadne zlato neni, hadame se kvuli tomu jak psi a nakonec vymyslime teorii spolecnymi silami, jak to opravdu fungovalo. Stacilo popojit par metru a podivat se na ceduli, kde bylo detailne popsano, ze se tu nedestiluje zlato, ale prekvapive sul a zpusob je tedy o dost jednodussi. Chyba vznikla u vjezdove cedule, kde bylo napsano white gold, coz je prekladatesky orisek, ktery nas zmatnul. Pokracujeme k nejnizssimu mistu na planete Americe, jez se nachazi -85,5 metru pod hladinou svetoveho oceanu. Skotacime na prilehle solne plani, fotime jak vztekli. Je pred nami cesta do Vegas, coz jsou slabe tri hodinky pres horske prusmyky a pouste. A cestou vidime i kojota, takovej zmrsenej liskopes. Cesta v probiha v klidku, na benzince vybirame Buberovi auto, ktery nam ma koupit a strudlujeme to dal. Po prejezdu hranic do Nevady se shodujeme, ze je to desna dira. Mestecka roztahany, samej prach a bordel. Po dalsi dvouhodince na nas uz v udoli mnouka Las Vegaaaaaaaaaas!!! Za zvuku Káňe Vesta jako spravny Wolfpack prijizdime do mesta hrichu do hotelu Palms Casino resort. Styl jak zvire. Po portyrovi hazime klice od auta, nechavame mu nasi popelnici na ctyrech kolech a jdeme se check-inovat. Uz u vstupu nas vita hromada automatu a kozatych servirek a Noovi se protaceji dolacky v panenkach. Bude to zly. V pokoji jak hovado s vyhledem na cely Vegas se vsichni fesakuje. BaChu si berou damskou kabelku, coz neni vubec pravda, protoze to je vak a ma ho i Indiana Jones. Pri ceste na recepci na chvili ztracime Noa v utrobach kasina, ale v cukuletu nas dohani a pelasi si to s tim, ze z 20$ udelal 270$. Bereme Shuttle do tri minuty vzdaleneho downtownu, vystupujeme v Caesar Palace, kde opravdu bydlel Caesar. Prochazime vsemi svetovymi metropolemi a kasiny. Stridave vyhravame a prohravame. Spis prohravame. Pred Bellagiem se kochame fontanou. Dle Ba stejnou, jako v Marianskych laznich. Po pulnoci bereme tago zpet na hotel. No zlatomladeznik nadava, ze jsme si na tu triminutovou cestu nevzali ctyrikrat drazsi limuzinu.

PS: Přestože byl v minulých letech deník psán formou bajky s jambickym pentagramem, jsme letos i přes Noovi námitky zvolili žánr pohádkové tragikomedie.

PS2: Score vecera:
Šikulka Rainman Mi: +270$
Škudla Chu: +10$
Skrblík Ba: -100$
Hýřil Velký Gatsby No oficiálně pro mamišku: -150$






Den 6 medvedu s Cibulkou na paprice

A kdyz nemate papriku, tak tam dejte květák. Vstavame, davame sprchu, nemyty jsou umyty. Jedeme na snidani, klasicka americka hromada, paty pres devaty. Jen No si dava obed. Nastavujeme navigaci a skrz pomerancove plantaze stoupame k Sequoia narodnimu parku. Cestou potkavame snih. Zkoulovany snehem tvrdym jak sutr pokracujeme k nejvyssimu bodu 7400ft a splhame na prvni z mnoha vyhlidek a debatujeme, jak se nenechat ulovit medvedem. Medveda potkavame v zapeti cestou k autu. Nastesti po odebrani vzorku DNA zjistujeme, ze je to jen veverka. Uf, to bylo o kousek. Rozklepani vjizdime do Giant Forrestu na prvni dobrou a klickujeme mezi celkem malymi stromy. Vcelku zklamani, ale! Budiž. Po chvílí vidíme první opravdodou Sekvoj, která i kdyby se zlomila vejpůl, tak si s vánočním stromem na Staromáku vytře kořeny. Auto necháváme na parking platzu a hasíme si to k největšímu žijícímu organizmu na světě – Sherminatorovi (General Sherman). Už po ceste se ale vytahuji dobre trumfy a tak scházíme ze stezky pro líné amíky. Tímto porušujeme asi patnacty federalni zakon behem druheho dne a po Zemanovsku jdeme objimat nejneobejmutelnější stromy. Ani ve ctyrech se nam to nepovedlo. Po chvili kraveni se dostavame k onomu gigantu a klasicky v momente, kdy litaji vzduchem koz*, prd*le a pyc*, potkavame prvni čobolaky z Blavy (tož ale pesničky mají pekné). Vypraveji nam, jak se vzali ve Vegas s Elvisem, tak doufame, ze neudelame spolecne tu samou chybu. Po prostudovani faktografickych udaju, kterymi vas nebudeme zatezovat. I kdyz jsou fakt zajimavy. Pokracujeme v prujezdu parkem, kde jsou decentni, ne moc vysoky, vyhlidky. Balancujeme na rimse nad dvoukilometrovou propasti a kochame se nadhernym vyhledem v predklonu s vetrem v zadech. Ano, bylo to nebezpecne. Z jedne vyhlidky se presouvame na druhou, jeste vyssi. Ta je uz ale v americkem rezu – vydlazdena a se zabradlim. Balime saky paky, projizdime skrz deravou sekvoj a davame dole v udoli klasicky americky dlabanec. Burgery jak zvire a vyrazime na osmihodinovou cestu smer Death Valley. Po ceste hrajeme hru „Myslím si“. Nekteri u toho nemyslim si. Diky Chuovu spatenmu odboceni zkracujeme cestu o sto mil. Davame kaficko ve Starbucksu uprostred niceho, tankujeme plnou a vyrazime do pouste. Tma jako v pytli a behem cele cesty potkavame jen jedno auto a zadne UFO. Uprostred pusteho udoli, v zemi nikoho a niceho a nikakde zastavujeme a kochame se famozni tmou. Curame emblemy do pisku, ktere ale nevidime. Fotime se a pokracujeme. Statistiky cesty – jedna zatacka na 30 mil, jedna hadka za hodinu a trikrat prevyseni 5000 stop do jednoho udoli. Po pulnoci dorazime do motelu u behaveho krovi do mesta duchu. Ubytovavame se, pivko, internet a chrupinka.

PS: Adam hlasi mrtveho tchore u silnice, co padesat mil. Prekvapive to smrdi vzdy jen u nas v aute.

PS2: Nase sestihodinova hra v aute obvykle vypada nasledovne:
No: Myslim si.
Ba: Je to chlupatý?
No: Ne.
Chu: Tak to je pesar.





Den Bylo nás číslo 5 žije

Protože jsme chtěli vyrážet v 8, tak vstáváme v 8. Hekticky balíme své krámy, schováváme růžový kufr za sedmero zámků a ladíme kňouři. Cestou do auta zjistujeme, ze nemame fotak, protoze Noovi fotak proste nejde. Ale nakonec uspesne vyjizdime pres Bay Bridge do Oaklandu (stale v USA, Riči) a dal smerem na Yosemitsky park. Pri kalkulaci vzdalenosti Ba kalkulacka zasviti, protoze ma sexy povolani. Jsem četní, Účetní. Po par kilometrech zastavujeme do snidanovny pripominajici, alespon trosku, vzdalene, kdyz jste sjety, tu hospodu z Pulp Fiction. Výborná snidane v hodnote miliardy kalorii s kombinacemi, ktere by nas normalne nenapadly. Servirka je cica mnoukalka a doleva nam stale kafe. Nas tym neohrozenych zen, vstric Yosemitskemu narodnimu parku vzdy s usmevem, v Jicine stridame se v rizeni. Áda Raikkonen dostává po pul minute bidu a jede zas normalne. Po ceste vidime naprosto spaleny park, stoupame az do vysky dvou kilometru. Jelikoz No uz poslednich 15 let nevidel zivou kozu, tak pri pohledu na spicatou skalu zvola „Jé, půlňadro!“. Raději mlčky jedeme dál. Shodou okolností narážíme na vodopád. Při cestě k němu nacházíme ceduli, která nám doporucuje k nemu nechodit. Nezakazuje. Lezeme po obrovskych mokrych kamenech ke stometrovemu vodopadu. Bomby kudly dyky. No odhazuje svou francouzkou hul a splha po skalach jak puštík. Šplhoun jeden. Nahore u vodopadu tvorime milion fotek. Cesta zpatky je horsi, nez jsme cekali, ale dostavame se k autu a jedeme k mostu v krasnem udoli, potkáváme američanku se dvěma psama a dvěma kozama. To máš jedno. Objíždíme zbytek Yosemitskeho udoli a stavíme v local Marketu se zamerem koupit si sandwiche na svacu, ale pri pohledu na grilovaci suplementy, kupujeme jejich komplementy a jdeme do parku grilovat. Klobasky na vsechny zpusoby, pivo, proste chilling me softly. Pri grilovani Mi nachazi jeleny a snazi se infiltrovat do jejich stada. Pul hodiny za nimi beha po lese. Marne. No na to jde od les, bere chleba a rika: „Cumte jak ji trefim“. Prask a srnka to dostala primo do hlavy. Chvilku nevericne kouka a pak nam na chvili pozuje. Zacina se smrakat a tak se dame do auta a jedeme smer Fresko (Ne, Tome: „Fresno“!). Tam prijizdime v 7 do Dnes-te-hrozne-znasilnim-Motel, prochazime kolem mistnich prekupniku drog a lehkych zen a bereme pokoj vedle nich. Kulisacky mame pouze dve postele. Pro vetsi zazitek je srazime k sobe. Jdeme koupit pivo se slevou do local marketu a vracime se do naseho hnizdecka.