Thajsko: Den 11

Po ranním probuzení Mojžák zjistil, že vedle něj nespí Adam, ale kukla. Po důkladnějšíám prohledání místa činu zjišťuje, že vedle něj nespí kukla, nýbrž Adam zamotán třikrát hladce a obratce do mosktitiery. Páč dnes opouštíme Kanchanaburi, někteří balí, jiní dospávají. Na snídani jdeme do oblíbeného Jolly Froga, tam zjišťujeme skvělou novinu, že do Bangkoku (na Kao San road) můžeme jet přímo odsud ve 13:30. Jelikož je něco po desáté, tak zbytek dopoledne zasvěcujeme kartám, dopsání a přepsání deníku, sprchujeme se a dobalujeme. Těsně před odjezdem si u Froga dáváme na rozloučenou vynikající šejk a to milk, fruit, nebo lassi (jogurt). Dáváme si ananasový, melounový, banánový, je tu však i přehršel jiných příchutí. Vzácně se shodujeme, že tak dobrý šejk jsme ještě nikdy nikde nepili. Kolem rozdělování lidí do minibusů probíhá menší chaos, organizace typicky pokulhává a vměstnáváme se do něj s většímy problémy, než do přecpaného metra. Z devíti cestujících je 33% čtyřprocentních a to tak, že je to do nebe volající. Jeden fešák s dlouhými nechty, druhá buzna stále si upravující svůj natupýrovaný účes a mezi nima obtloustlá Mařena, co jim pořád přitakává. Gay představení začíná pudrováním tvířiček, natíráním rtíků, upravováním účesů, hraním si s růžovým telefonkem a nejteplejším poplácáváním, které tu radši nebudemem ani rozmazávat. Po dvou hodinách útrap, kdy se zbytek minibusu stává rasistami, se s nimi, všichni šťastni, loučíme. Míříme na Kao San road do New Joe’s guesthousu, kde vzpomínáme na naši první snídani v thajsku. Dáváme si vydatně americké bagety naplněné hranolkami, opravdu bájo. Jen ten vrchní je nějakej divnej. Poté se vydáváme na místo srazu odjezdu, které je před policejní stanicí a jelikož máme ještě dostatek času, tak se ulicí plnou obchůdků ještě procházíme. U jednoho krámu zvažujeme koupi amerického pasu a průkazu agenta FBI (je tu možné sehnat uplně vše) a v 18:00 k nám přichází mladík zřejmě bez domova a obírá nás, s naším svolením, o cestovní lístky a bere nás k cestovní kanceláři. Ta je v nejzaplivanější, nejšpinavější a nejsmrdutější ulici v Thajském království, má rozměry 2×2 metry a střídá se v ní šest lidí, kteří zmateně pobíhají a ignorují nás. v 19:00 se konečně nabusujeme do luxusního dvoupatrového autobusu, který překonává naše nejdivočejší sny. Vánošní stromeček by se propadl hanbou, kdyby stál vedle něj. Tak pěkně náš bus svítí. K našemu překvapení řidič na dálnici ale nezrychluje a jediné auto, které se mu daří předjet je plně naložený, hořící, z 30. let minulého století, vůz. Nezdolného cyklistu jsme setřásli po třech a půl hodinách urputného boje. Výběr filmů, které nám v buse pouštěli byl poněkud svérázný. Řidič, zřejmě velký amerikanofil, nám pouští Den nezávislosti a zřejmě jako jediný ho zaujatě sleduje, což shledáváme, jako jeden z důvodů naší extra pomalé jízdy. Pomalu se přehoupáváme do dalšího dne. Místo skore vám přinášíme hlášku posledníéch dnů: „Büber, nepanikař!“, protože Büber panikaří a vydí za vším smrt, skázu a utrpení.

Příspěvek byl publikován v rubrice Thajsko 2008. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s