Thajsko: Den 11

Po ranním probuzení Mojžák zjistil, že vedle něj nespí Adam, ale kukla. Po důkladnějšíám prohledání místa činu zjišťuje, že vedle něj nespí kukla, nýbrž Adam zamotán třikrát hladce a obratce do mosktitiery. Páč dnes opouštíme Kanchanaburi, někteří balí, jiní dospávají. Na snídani jdeme do oblíbeného Jolly Froga, tam zjišťujeme skvělou novinu, že do Bangkoku (na Kao San road) můžeme jet přímo odsud ve 13:30. Jelikož je něco po desáté, tak zbytek dopoledne zasvěcujeme kartám, dopsání a přepsání deníku, sprchujeme se a dobalujeme. Těsně před odjezdem si u Froga dáváme na rozloučenou vynikající šejk a to milk, fruit, nebo lassi (jogurt). Dáváme si ananasový, melounový, banánový, je tu však i přehršel jiných příchutí. Vzácně se shodujeme, že tak dobrý šejk jsme ještě nikdy nikde nepili. Kolem rozdělování lidí do minibusů probíhá menší chaos, organizace typicky pokulhává a vměstnáváme se do něj s většímy problémy, než do přecpaného metra. Z devíti cestujících je 33% čtyřprocentních a to tak, že je to do nebe volající. Jeden fešák s dlouhými nechty, druhá buzna stále si upravující svůj natupýrovaný účes a mezi nima obtloustlá Mařena, co jim pořád přitakává. Gay představení začíná pudrováním tvířiček, natíráním rtíků, upravováním účesů, hraním si s růžovým telefonkem a nejteplejším poplácáváním, které tu radši nebudemem ani rozmazávat. Po dvou hodinách útrap, kdy se zbytek minibusu stává rasistami, se s nimi, všichni šťastni, loučíme. Míříme na Kao San road do New Joe’s guesthousu, kde vzpomínáme na naši první snídani v thajsku. Dáváme si vydatně americké bagety naplněné hranolkami, opravdu bájo. Jen ten vrchní je nějakej divnej. Poté se vydáváme na místo srazu odjezdu, které je před policejní stanicí a jelikož máme ještě dostatek času, tak se ulicí plnou obchůdků ještě procházíme. U jednoho krámu zvažujeme koupi amerického pasu a průkazu agenta FBI (je tu možné sehnat uplně vše) a v 18:00 k nám přichází mladík zřejmě bez domova a obírá nás, s naším svolením, o cestovní lístky a bere nás k cestovní kanceláři. Ta je v nejzaplivanější, nejšpinavější a nejsmrdutější ulici v Thajském království, má rozměry 2×2 metry a střídá se v ní šest lidí, kteří zmateně pobíhají a ignorují nás. v 19:00 se konečně nabusujeme do luxusního dvoupatrového autobusu, který překonává naše nejdivočejší sny. Vánošní stromeček by se propadl hanbou, kdyby stál vedle něj. Tak pěkně náš bus svítí. K našemu překvapení řidič na dálnici ale nezrychluje a jediné auto, které se mu daří předjet je plně naložený, hořící, z 30. let minulého století, vůz. Nezdolného cyklistu jsme setřásli po třech a půl hodinách urputného boje. Výběr filmů, které nám v buse pouštěli byl poněkud svérázný. Řidič, zřejmě velký amerikanofil, nám pouští Den nezávislosti a zřejmě jako jediný ho zaujatě sleduje, což shledáváme, jako jeden z důvodů naší extra pomalé jízdy. Pomalu se přehoupáváme do dalšího dne. Místo skore vám přinášíme hlášku posledníéch dnů: „Büber, nepanikař!“, protože Büber panikaří a vydí za vším smrt, skázu a utrpení.

Reklamy

Thajsko: Den 10

Den začíná vymotáváním se z moskytiery, zároveň balíme zavazadla, protože se musíme přemístit do jiných pokojů, protože ty naše už jsou zamluvené. Na snídani jdeme tradičně do Jolly Frog, kde si dáváme francouzské tousty a tousty s fazolemi. Cestou ze snídaně si půjčujeme motocykly, stejně, jako onehdá. Tankujeme béňo za 100 bubáků a vyrážíme směr národní park Erawan. Čeká nás velice náročná a pestrá cesta, která na 80km délce nabízí dvě rovné zatáčky a jeden vodorovný horizont. Naklepáni, jak řízky na smažení dojíždíme do národního parku. Zamykáme motorky a vyrážíme po turistické cestě k prvnímu vodopádu. Kousek za vstupem nás vítají první opice, vybírající odpadky z popelnic. O pár metrů dále se nám naskýtá nádherný pohled na vodopád s jezírkem. Anžto jsme propoceni až na půdu, to se sluncem v duši uvítáme. Při vstupu a výstupu z vody bojujeme s nenechavšími, hladovšími a rybyvšími rybami, které nám ocucávají končetiny. Blbnem, skáčem odevšad a děláme všechno. Po vyblbnutí se měníme ve švédské opalovací družstvo a pozorujeme tlupu makaků, jak skotačí v korunách stromů. Po odpočinku vyrážíme zdola t zbývajících šest pater vodopádů, skoro v každém se koupeme a skáčeme. Obzvlášť jeden je výživný, vysoký skok a skluzavka na něm jest. Nejžto jsme kluci vykutálení a jdeme přes poledne, neberme si ani mililitr vody, protože nést vodu k vodopádum, je jak nosit dříví do lesa a jak se do lesa volá, tak stahujem kalhoty, protože brod je ještě daleko. S halucinacemi a motáním hlavy se vracíme na parkoviště. Skupujeme místní obchod s vodou, jdeme se občerstvit do slow-foodu a vyrážíme k nejbližší benzínce, pač motorky už nechtějí ani startovat. Po natankování nás čeká klepačka zpět. Cesta probíhá monotónně, každých dvacet kilometrů se střídáme v řízení, protahujeme stuhlé půlky a vejce na hniličko. Zhruba dvacet kilometrů před cílem se dvojici BaChu vytrácí dvojice M&M’s, kterou postihla ošklivý, nehezký, zlá věc, to nemohu říci. Tým BaChu zastavuje smutně opuštěn uprostřed prérie znervózňován zvukem sirén, atomovým hřibem, brečícími dětmi a matkami lomícíma/mi (nevíme jak to napsat) rukama/mi. Tým BaChu se obrací a jede M&M’s na pomoc. V dálce vidíme, požár zaplane. Spadl jim řetěz. Ochotný kolemjedoucí kolomotocyklista se snaží problém vyřešit. Zachraňuje nás však až řidič pickupu. Nakládá stroj a bere nás zpátky k půjčovně. Tým M&M’s je celou cestu pronásledován týmem BaChu, který zbystřil závod. Motorku vracíme, nikomu nic neplatíme, BaChu se ještě stavují na nádraží, zjistit zítřejší čas odjezdu a taktéž vrací motorku. Spršárec, večeře (smažená rýže za 15Kč – výborná), pivo v Safari baru, hodně pantenolu a tradiční karban. Čůrajíc před spaním, Mojžáka leká obrovský gekon za oknem. Neohroženě ho utíkáme fotit a z klidu nás nevyvedou ani netopýři, kteří poletují všude kolem. Bílo-oranžový gekon měl tak 30 čísel.
Skóre: vyvíjí se rovnoměrně, případné výkyvy s radostí oznámíme.
Moster massive turbo faster ultra master mega blaster road duo.

Thajsko: Den 9

Takže vytoužené pokračování: První nasrání z kapsy vyhání. Hned na letišti se na nás přilepila přešitý fešák a že byl otravná! Nechápalo že nic nechceme, ani babičku, kterou by nám bylo schopno prodat,když už nic jiného. Odehnali jsme asi dalších 40 nabízečů taxíků a šli jsme si najít svého. Naneštěstí jsme narazili na toho jediného troubu, který nekvákne ani hlásku anglicky. Za pomoci nadřízeného mu vysvětlujeme, kam vlastně chceme jet (vlakové nádraží Thonburi). Po hodině jízdy (1:30am) nás trouba vysazuje o chloupek jinde. Místo na vlakovém nádraží na autobusovém. S pomocí místního gangu motorkářů se mu snažíme vysvětlit, že sem jsme opravdu nechtěli. Po dvaceti minutách se od gangu dozvídáme, že můžeme do Kanchanaburi jet autobusem o tři hodiny dříve, než vlakem, to je v 5:00 ráno. Vzdáváme boj s taxikářem, aby nás dovezl na správné místo a jdeme si rezignovaně sednout na lavičky, mezi mnichy a bezdomovce. Z mobilů si pouštíme songy a popíjíme whisku od Týničky, kterou dostal Kulihrášek Tomášek ke dvacátým narozeninám. Týni, mohla jsi dát alespoň soudek, který by byl adekvátní této situaci. Střídavě chodíme ke kase zjišťovat, jestli už prodávají jízdenky a počítame krysy probíhající mezi lavičkami. Před čtvrtou usínáme na lavičkách, objímajíc příruční zavazadla, jako by byla Angelina Jolie. Šok, jak debil!! Prostorově nejvýraznější motorkář, místní přeborník v sumo a ve skoku bomby do vody, nás probouží a po dvou nás přenáší do autobusu. V autobusu klasicky mrzne, ale spíc nám nevadí. Zabíráme šest dvojsedadel a spokojeně usínáme. Probouzí nás nově přisedající cestující, kteří se mění jak na běžícím pásu. S příjezdem do Kanchanaburi jsme procitnuti řidičem a poté taxíkem vyjíždíme do předem vyhlídnutého Apples guesthousu. Ten je obklopen krásnou zahradou s posezením a působí na nás velice pohodlně. Dáváme se do kupy a vyrážíme na snídani do vyhlášeného Noname baru. Nadlábnuti jdeme do JEATH war musea, které stojí za pitong. Vypadá spíše, jak strašidelný hrad na pouti a je nedůstojné k událostem, které se tu udály. Podobně na nás působí i atmosfera u mostu přes řeku Kwai. Všude habaděje turistů a hlasitá hudba. Náladu nám zvedají snad jen japonské turistky, které žadoní o foto s námi. Playboyem se opět stává büber a bábovkou Jeník. Jeden z důvodů thajského muža a druhý z důvodu závratě. Trmácíme se zpět a zastavujeme v baru Safari, který vlastní brit z Británie, žijící už 19 let v Thajsku. Klábosí s námi o motorkách, které v televizi sledujeme, vyzvídá, jak vypadá česká snídaně, aby nám ji mohl zítra připravit a dokonce nás zadarmo občerstvuje. Situaci umocňuje chlazené pivo, které je podáváno i s termodržáky. Jdeme na véču, poslední karban a liči od souseda araba.
Skóre: 9-8-6-6

Thajsko: Den 8

Probouzíme se v králíkárně a fofrem balíme své sakypaky. Bágly necháváme v guesthousu Rose a jdeme do Julia’s guesthousu na snídani a odtamtaď si to rovnou ládujeme k půjčovně skůtrů. Půjčujeme dva malé dráčky, červený a modrý. Rozdělujemem se do dvou týmů, tým 1: BaChu, tým 2: M&M’s. Napětí by se dalo krájet ze tří důvodů: tento typ závodního motocyklu nikdo z nás nikdy neřídil (Skůtr Honda 125ccm, semi-auto), jízda po levé straně silnice a dopravní chaos (platí zákon džungle: silnější vyhrává). Půjčovatel motorek nám mává a nevěřícně kouká na náš vstup do zahřívacího kola. Oba týmy ho pojaly velice svérázně. První tým BaChu sice jede správným směrem, ale neohroženě se řítí do zaparkovaného pickupu, kterému uniká jen o vlásek. Tým M&M’s se bezestrachu řítí do protisměru v jednosměrce, a když se po chvíli vrací zas kolem půjčovny, půjčovatel stále nevěřícně mává. Po počátečním chaosu dochází k mírnému zklidnění a štrádujeme si to k benzínce, kde ošáleni tankujeme plnou, která by nám stačila na cestu do Bangokoku a zpět. Tým M&M’s nás vyvádí, díky závozníkovi Büberovi, z města, a tak se po chvíli dostáváme k přehadě, kterou jsme si vytyčili jako cíl cesty. Objíždíme kolem umělého jezera a vybíráme si nejvhodnější místo s chatrčoidními bambusoidními přístřešky na vodě. Relaxujeme, válíme se, plaveme, karbaníme, obědváme, učíme bübera prolítávat zatáčkami tak, že by se ani Valentino nemusel stydět. Protože máme dostatek času a stále plné nádrže, plánujeme další výlet. Nakonec se rozhodujeme pro chrám Doi Suthep, který se tyčí 1600 metrů nad mořem. Toto místo zároveň nabízí krásnou vyhlídku. Opět se propétáme městem až k úpatí hory a po několika kilometrech strmého kopce dorážíme k hornímu parkovišti, kde necháváme stroje a míříme po 300 schodech do chrámu. Ve vzduchu je cítit další závod: „Kdo bude poslední nahoře je pukavec.“ Chvíli děláme jakože nic, ale sto schodů před vrcholem nastává závěrečný spurt. Soutěživé duo Barák, Chudárek probíhá cílem tak rychle, že je ani pokladní nestačí zachytit a duo brzdí až budhu, a což však doplácí prohravší družstvo M&M’s, které platí jak mourovaté. Shodli jsme se, že Doi Suthep je asi nejhezčím chrámem, který jsme zatím viděli a zároveň jsme si zamilovali krásnou vyhlídku na náhorní plošinu, kde se nachází Chiang Mai. Za účelem vycucnout co nejvíce béňa vyrážíme k zimnímu chrámu, která je ještě o něco výš, tam si ale jen kupujeme výborné pečené banány (1ks=2bubáky). Poté už sjíždíme dolů. Cestou se ještě chceme podívat k vodopádům, kam nás ale samozvaná strážce parku nepouští. Měníme plány a chceme se podívat alespoň do ZOO, které funguje jako safari, bohužel přijíždíme 15 minut po zavíračce, tak se alespoň projíždíme po Chiang Mai na skůtrech. Večeříme opět u Julie a vracíme motorky, následovně jdeme do Rose guesthousu, kde se büber, prase nemytý, sprchuje, dáváme drink, dopisujeme deník a odjíždíme na letiště, pro nás novým dopravním prostředkem – pickupem. Do letadla si nesmíte brát: spreje, opalovací krémy a nůžky. Barák má v příručním zavazadle spreje, opalovací krémy a nůžky. Nůžky stihne přebalit ještě před odbaveím zavazadla, zbytek svých tajemství si však nechává až k poslední rentgenové kontrole. O deodorantu a repelentu ví, ale opalovací krémy překvapí i jeho. Po skvělém hereckém výkonu děkuj akademii i bohu a cupitá k odbaveí příručního zavazadla, které nesplňuje 4 z 5 podmínek příručního zavazadla. Akorát jsme dobrečeli smíchy a Barák se vrací zdrcen, ale odbaven. Let probíhá hladce, ale pak zase události nabírají nechtěného rychlého spádu. Doprdele, doprdele, doprdele, třikrát tam a zpátky… Na zbytek si počkejte do zítra. Skóre: 8-7-5-5



Thajsko: Den 7

„Good morning supermen“, říká pralesní purky a nám nezbývá, než vstávat. Je něco málo po osmé a my se přesouváme asi dva metry z chatky ke stolu na snídani. Ke snídani nás čekají míchaná vejce, tousty, popřípadě džem s máslem a pralesní čaj. V pralesní říčce si vyčistíme zuby, sbalíme věci a odcházíme směr vodopád. Procházíme nedalekou vesnicí a v dálce vidíme u stolu sedět stádo bábovek, což nás nakopává a vlévá nám čerstvou krev do žil. Prodíráme se neprostupnou džunglí až k říčce, kde začínáme tušit vodopád. Průvodce nevěřícně kroutí hlavou, když za běhu odhazujeme krosny a ošacení a vrháme se do vody. V dálce spatřujeme další bábovky, ale v tuto chvíli vodopád je vodopád. Viktoriiny vodopády hadr, Niagáry tomu nesahají ani po kotníky, prostě nádhera. Měníme se ve dvouletá dětska, cachtáme se se jak malí (dvacetiletí) Járové (Mendlové). Byla to nádhera, prostě nemáme slov. Kdyby takhle …………… bylo nejvíc, tak se nám to líbilo takhle ………………………………………….. . Klopýtáme přes most ze dvou klád směr sloní farma. Jdeme pořád podél řeky po úzké stezce, občas luštíme, kudy stezka vede, což není uplně jednoduché. Cestou obdivujeme banánové plantáže, potom ale, co banány ochutnáme, se proklínáme – vůbec nechutnají, ale lepí. Stejně to dopadá i s fíky. Vládce náš, slunce naše jasné, nás naštěstí svými fórky dostává z ovocného zklamání (směje se jen on a tomu se smějeme i my, přivádí nás také do úžasu tím, že se vždy v pravou chvíli a s dostatečnou kadencí směje naším fórkům v češtině, z čehož jsme dva jelen a o to ho máme radši). Sužuje nás obrovské vedro a události začínají nabírat rychlý spád. Pod plantáží v první civilizované vesnici na nás čeká naš discovan s chladícími ubrousky a vodou, což nám bodne. Popojíždíme padesát metrů daleko, jdeme paesít metrů pěšky a přesedáme na slony. Ve vzduchu je cítit závod. První jezdecké dvojice ve složení Chudárek, Barák vyráží s náskokem dva a půl slona vpřed na terénní okruh a útočí na traťový rekord. Druhý tým M&M’s se však v aerodynamickém pytli dotahuje. Po pár metrech oba týmy zastavují v boxech, aby mohly doplnit palivo – banány a bok po boku se řítí do první zatáčky. K divácky velmi atraktivní kolizi však nedochází, naopak se závod kouskuje pravidelnými občerstvovacími zastávkami. Slon si banány neloupe. Prase! Dožaduje se jich pravidelným vypouštěním smradu z chobotu přímo do obličejů pilotů. Vzhledem k žádným sponzorům a žádným rozpočtům týmů další zastávku v boxech ignorujeme a doufáme, že cestu do konce přežijeme. Pořadí se neustále mění, nicméně dvojice Barák-Chudárek se do cíle dohoupává s náskokem půl sloního chobotu. Oběd a šup na bamboo-rafting. Ve vzduchu je opět cítit závod, ale čtyři bambusové tyče svázané dohromady pro všechny nám to neumožňují. Po zjištění, že Chudárek je poprvé na vodě a hned se nasral ke kormidlu, je s okamžitou platností zbaven své funkce kormidelníka a zbytek posádky se poté u kormidla střídá v pravidelných intervalech. Všude voda a my jsme suší. Napětí by se dalo krájet. Neuváženým cákem Barák zahajuje neuvěřitelnou vodní bitvu, nad kterou kroutí hlavou i náš zkušený vorař. Po pár metrech na nás nezůstává nitka suchá a vorař to ještě umocňuje pojetím peřejí po dně, kdy máme doslova vody až po krk. Purky (náčelník) nevěřil, že jsme se nešli vykoupat nebo že jsme se nepotopili. Nepochopitelné. Po převlečení se vydáváme na hodinovou cestu do Chiang Mai. Ubytováváme se v Rose guesthousu a Purkymu dáváme vale. Byl to výborný průvodce, bude ho škoda. Hurá záchod. Blokujeme obě patra a radikálně měníme skore. Zlidšťujeme se, vyrážíme na véču a na noční trh (spousta padělaného zboží a místního folkloru). Kolem desáté usínáme s ještěrkami a hlavou plnou zážitků. Dobrou bez kobry, zato s gekonem. Skóre: 7-6-4-4




Thajsko: Den 6

Pozdě/brzo ráno: „Osmička přece mění směr!“, říká büber, „Já vím že máš toho zelenýho strijníka!“. Za chvilku na vedle ležícího Bramboráka: „To se mi asi jen zdálo, co?“, který je nadšeně, že ho brzo ráno büber vzbudil přikyvuje. O hodinu později, pořád sakra brzo ráno: „Kykyryký“ asi z deseti míst najednou. Kohout je sviňa. Za půl hodiny se ozývá zbytek fauny (drůbež, krávy, psi, kočky, prasata…). V 6 ráno se probouzí místní a utichá fauna a my opět usínáme. Vstáváme před devátou, kdy nás budí náš usměvavý průvodce. K snídani máme vajíčka, máslo, jam, kafe a výborný místní čaj. Vyzubíme si čisty a jdeme! Ve vesnici se k nám přidává místní domorodec s mačetou, což nevěstí nic dobrého. Bágly střídáme jako obvykle po hodině. Spocení jsme jako dveře od chlíva. Vidíme nádherné scenérie, pavouky, housenky (dokonce tarantuli). Ochutnáváme fíky a střídavě stoupáme do krpálů a zase klesáme. Lamentujeme, že nás rodiče strašili obdobím dešťů a zatím nepadla ani kapka… O pět minut později: Nasazujeme pláštěnky a podstupujeme hodinový tropický déšť. Pod pláštěnkami se vytváří nádherné mikroklima plné zvířatek, mechů a kapradin. Za stále trvajícího deště přicházíme po necelých třech hodinách do vesnice. S radostí vše sundaváme a usedáme ke stolům, kde píšeme události předchozího dne. Potom nás čeká pro změnu příjemný oběd (nudle se zeleninou a melou). Příjemná místní slečna nám nabízí své výrobky (korále a náramky) a tak neodoláme a nakupujeme. Vyrážíme dále. Jelikož se báglů ujímá dvojice neštěstníků Chudárek a Barkák, vede stezka strmě do kopce. A aby toho nebylo málo, pere do nás sluníčko. Asi dvě hodiny pokračujeme dál, kde se před námi najednou otevírá nádherný pohled do údolí s rýžovými poli a vykukují první střechy pokryté listy. Tuto vesnici procházíme a přicházíme k dalšímu rýžovému poli, kde paní odhání buvola zápasníka, abych mohli projít. V zápětí se ocitáme v osadě, ve které jsou dvě chatrče, záchod a „sprcha“ a všude jen rýžobá pole. Všichni s radostí slyšíme o sprše, odhazujeme bágly a veškeré zábrany a utíkáme pod přírodní sprchopád. Naneštěstí jsou trenky a Trenky. Barák má Trenky, které mají funkci tepelnou, nikoliv však zakrývací, tj. nebrání fotonům v odrazu od nahého těla. Procházíme osadu, fotíme, karbaníme, povídáme si s průvodcem o Thajsku, opět výborě večeříme (brambory s masem a ostrou omáčkou, kuřecí se zeleninou a rýži a jako desert ananas) a dopisujeme deník za svitu svíček a řevu cikád. Polemizujeme, zda se opravdu jedná o cikády, nebo o místní dřevorubce s cirkulárkou nebo s benzínovým maflem. Místní domorodec, sjetej jak tobogán, nám nabízí monotónní píšťalky, ale my se napálit nenecháme.

Skore je zaplať pánbůh stejné: 6-5-3-3

Dobrou s KOBROU.


Thajsko: Den 5

Konečně přišel krásný 11ti hodinový spánek. Spršárec, balení a šup na snídani, kde potkáváme našeho průvodce s řidičem a minibusem. Nejdřív razíme do kanceláře cestovní agentury, kde necháváme zavazadla a poté jedeme směr hory. Nejedeme však ledajakým minibusem, avšak minibusem, který musel projít reality show Pimp my Ride (telka, křesílka, halogeny, na stropě klimatizace). Po hodině jízdy se dostáváme na hranici Doi Inthanonskeho národního parku, kde šplháme na nejvýšší horu Thajska (cca 2500m.n.m.). Klendra jak debil! Vystupujeme z minibusu a jdeme na krátkou turistickou procházku, která je zajímavá horskám klimatem (neuvěřitelná vlhkost, mechy, kapradí, zima, mlhovno). Chodíme po dřevěných mostících dělaných pro japonsko americké turisty. Opět popojíždíme discovanem, tentokrát však do ženského kláštera, kde rostou hortenzie a rododendrony. Po schodech nahoru je klášter, kde jsou na stěnách z mozajky vyobrazena evropská města. Opět je všude mlha, jak cyp a proto sjíždíme do nižších poloh parku, cestou přejíždíme hada, který se plazí po silnici a zastavujeme u vodopádů. Vodopád jak z pohádky, 30 metrů vyskoký, všude stříká pára a tak se chvíli kocháme (koch, koch), fotíme a vyrážíme na oběd a pak do džungle. Zvolili jsme hodinový interval v prohazování báglů, do nich ještě fasujeme pláštěnky a spacáky. Následovně vyrážíme po provizorní betonové cestě až do nitra džungle. Deštový prales byl v těchto místech poměrně suchý, plný červené hlíny a dokonce jsme potkali i nějaké borovice. Náš průvodce a kuchař v jednom (pro podobnost přezdívaný Purkt) nám na otázku, jaká zde žijí zvířata odpověděl, že veverky a ptáci a semtam bůvol, byli jsme jak se patří zklamáni. Když jsme se nenechali odbýt a ptali se dál, tak z něj vypadlo, že občas nějakou tu kobru možná potkáme a možná i nějaké opice a tarantule. Po hodině a půl cesty jsme spatřili první „civilizaci“. Bez váhání jsme vyrazili na prohlídku rýžového pole. Barák a Chudárek běhali jako splašený sem a tam, až toho hada potkali. Had byl velký zhruba metr a půl a utíkal před náma, jako když bičem mrská. Vesnice se sestávala z cca deseti chatrčí a jedné školy. Při příchodu na nás, vždy ve dvou, útočily děti. Pobíhala zde i zvířata (kachničky, prasátka, kuřátka, koťátka a kobřátka). Mojžíš fotí malé kachničky, prasátka, kuřátka a koťátka, ze kterých je uplně paf, büber kontroluje napětí v solárních panelech, Barák provokuje malé děti a po jejich útoku bere nohy na ramena a Chudárek obdivuje živý plot z kaktusů. Byli jsme i ve škole, kam za dětma do vesnice nepravidelně jezdí učitel. Zbytek odpoledne jsme strávili psaním deníku a tlacháním, se setměním se vracíme do naší chatky, kde nás čekala neuvěřitelná hostina. Posadili jsme se do chýše, domorodci zapálili svíčky a začali servírovat tříchodovou večeři v pořadí: jarní závitky, kuřecí stehna, maso se zeleninou a tofu, rýži + pivo. Neuvěřitelně jsme se nadlábli a nechtělo se nám věřit, že to celé, za pohou jednu hodinu, z místních zdrojů uvařil náš průvodce. Při záři svíček jsme karbanili ferbl, domorodci nainstalovali moskytieru a jako zlatý hřeb, na dobrou noc, jsme si otevřeli 5 cl Hennessy. Kolem jedenácté, když došly svíčky jsme se pomalu přesunuli do postelí a usnuli. Skóre se po zhlédnutí toalety nemění.