Den 22

BaMi se probouzejí něco málo po sedmé a jdou si číst na terásku, než se probudí i druhá dvojice. Tu však musí o půl deváté vzbudit, jinak by spali až do teďka. Snídani dáváme na terase – palačinky a kafe/čaj, dále balíme věci, platíme ubytování a jídlo za předešlé dva dny a jdeme do centra sehnat odvoz do Bandungu. Drožka je ochotný nás tam hodit za půl míče, to samo nebereme a naprosto náhodným způsobem zastavujeme klimatizovaný autobus, který jede přímo do našeho města. Bus poté asi ještě dvacetkrát zastavuje dalším přistupivším (neexistuje tu něco jako autobusová zastávka, na bus stačí prostě mávnout), uvnitř prochází sťuarti s občerstvením, do toho hraje potulný pěvec a my frčíme nádhernou krajinou dál slunci vstříc. Po cestě se mění sťuarti a trubadůři – na scénu přichází i hluchoněmí pěvci, ale vrcholem je na playback a ještě k tomu falešně zpívající komediant. Z autobusu vystupujeme na předměstí Bandungu, kde se nás po jednom ujímá celá vesnice a snaží se nám pomoci, leč marně. Nikdo nemá ani pojem o angličtině. Nakonec nás vysvobozuje malá holčička, která nám ukazuje na bus, kterým dojedeme až do centra, což je malý zázrak. V centru zjišťujeme, že naše představa o Bandungu, jakožto malém městě, je naprosto mylná. Je asi tak třikrát větší, než Praha a zároveň třetí největší město indonesie. Jelikož máme mapu s měřítkem 1 ku naprostýnesmysl, vydáváme se k ubytování pěšky. Po asi třech kilometrech však na měřítko nadáváme, co to jde. Ubytování je naštěstí přijatelné a i se snídaní. Vyhladovělí jak psi hledáme jídelnu, což se ukazuje, jako nadlidský úkon. Po čtyřiceti minutách bloudění neznámým městem nacházíme ucházející jídelnu a zaplňujeme bříška. Třem z nás to vychází na třicet tisíc, jednomu gurmánovi však na 60kš. Spokojení jdeme prozměnu pěšky najít vyhlášenou Jean’s Street. Průvodce opět totálně zklamal. Po pětačtyřiceti minutách nacházíme ne moc zajímavou uličku s přehršlí obchodů s hadrama. Jelikož jsme už dlouho neměli zažívaci potíže, dáváme večeři u mekáče. Poté jdeme do informačního centra zjistit, zda se tu dá pujčit auto na zítřejší výlet, protože se nám nabídka z našeho guesthousu za 350000 na jednoho zdá moc přemrštěná. Nakonec dostáváme za 400000,- pro všechny auto i s řidičem na celý den. Zpátky se chceme dostat taxíkem, ten nás ovšem dováží na defacto stejné místo, kde nás nabíral, proto se rozhodujeme pro pěší. Jen proklínáme to, že tu téměř neexistuje pouliční osvětlení. PS: Už jsme se naučili přecházet čtyř a více proudové dálnice, taková D1 už pro nás nebude žádný problém. PS2: Národním sportem neřidičů je pískání na píšťalku a řidičů troubení na klaksony jako o život, takže prakticky 90% lidí pracuje v dopravě (odklání dopravu, pískají jentak, troubí když nikde nikdo neni a ostentativně mávají na projíždějící auta)p1080350sp1080363sp1080332s

Reklamy

Den 21

Dneska pro změnu vstáváme, ráno běžná hygiena, léky a snídaně na vyhlídce. Objednáváme si dokonalé palačinky s kafem a čajem. Po snídani se oblékáme a vyjíždíme na půldenní trip k vodopádům a termálním pramenům. Jedeme na kopec minibusem, který neskutečně přeplácíme zhruba o 2,-kč na hlavu. Po deseti minutách jízdy vystupujeme u parku a hned nás odchytává guide, od kterého zjišťujeme, že pokud chceme do parku, musíme mít passport, nebo nějaký ID card. To jsme samozřejmě věděli už včera, ale dnes ráno Pfffffgh… vubec. Všichni u sebe nacházíme doklad, jen No nic.
BaChuMi: Máš nějaký doklad vejre?
No: Nemám. Jedu pro něj, za pár jsem zpátky.
BaChuMi: Máš klíče od pokoje?
No: Nemám, dejte mi je a já už sakra jedu a za pár jsem zpátky.
BaChuMi: Máš drobný na tágo?
No: Nemám.
BaChuMi: Tak tady máš a už zatrakoně jeď.
No: Jedu.
Mezitím, co exot jede pro doklady, tak zjišťujeme, že doklady nejsou vůbec potřeba – k vodopádům to jde bez průvodce a k vřídlům potřebujeme drahého průvodce a nositele děje. Po chvíli přijíždí chudáček No s dokladama a jejich kopiema, průvodcem a křížkem po funuse.Guidovi vysvětlujeme, že je pro nás moc drahý a Chlupáčkovi, že tam jel zbytečně. Rozhodujeme se, že tedy jdeme jen k vodopádům. U vstupu platíme 20000,- kešení na dvě nohy a jdeme vstříc novým dobrodružstvím. Po chvilce chůze zjišťujeme, že jsme zvolili nevhodnou sadu pneumatik, ale beztak máme smůlu. Po cestě obdivujeme krásný prales, potkáváme vzácné opičáky, ale kupodivu kobranti stále nikde. Po hodince zážitkůplné cesty přicházíme k famózním vodopádům. 3. Jeden velkej, druhej velkej, ale ten třetí taky velkej. I přes chlad, zimu, vítr a závěje skáčeme hlava nehlava pod 40ti metrový hovado (vodopád). Rebelové NoBa se svlékají do sexy-plavek bikin a vrhají se přímo pod neskutčný proud vodopádu a dostávají pro nic za nic. Po koupání se promrzlí převlékáme a pomalu si to s kapitánem Plným bříškem Ba štrůdlujeme zpátky. Celou cestu zpět nás kapitán Pb Ba uhání s tím, že pokud pujdeme pomalu, tak ztrestá džungli, jelikož gurmán neviděl čtyři dny záchod ani na obrázku. Rozhodujeme se, že na oběd pujdeme k nám do hotelu a že si dáme po třech týdnech flákotu masa. Objedáváme si steak, který byl výtečný, ale bejby-size pro anorektičky. Po žrádle jdeme do města přepsat deník (V Indonesii to už není taková legrace najít internetovou kavárnu), vyměnit prachy, koupit ovoce a na večeři. Mimochodem NoChu si do města berou svojí novou konvertovanou módu a vzbuzují dojem islámců. Po chvíli chození městem a otázkách typu „Jste z Afghanistánu?“ si uvědomují, že ohoz doplněný plnovousy může působit poněkud atentátnicky, zato BaMi si to hasejí v tričkách Tom&Jerry a IT-Crowd a působí amerikanisticky, což se také nesetkává s úspěchem. Místním se prostě nezavděčíme. Večeři u inda se snažíme pojmout trochu minimalisticky, abychom neplatili to co včera, ale zjišťujeme, že i kdybychom jedli suchou rýži, tak v tom pořád budeme za stodvacet tisíc kešení. Po večeři v naprosté tmě v sedm hodin se vracíme zpátky na hotel, dáváme si nakoupené ovoce a připravujeme se na spánek. PS: Po městě jezdí habaděj taxíko-vanů, na které stačí mávnout a oni nás hodí kam chceme za cenu 1000 až 3000 KŠ. PS2: Anketa dlaždič zájezdu má předčasně svého překvapivého vítěze, protože i kdyby od ostatních třech členů do konce zájezdu nepadla jiná, než sprostá slova, tak ho prostě netrumfnou. p1080317sp1080268sp1080289s

Den 20

Ráno vstáváe kolem osmé hodiny, provádíme očistu, lehce balíme a odcházíme na snídani do naší oblíbené restaurace na Jalan Jaksa street. Jen co objednáme (palačinky, míchaná vajíčka, müsli) už k nám přisedají tři angličani a začínáme se klasicky bavit o cestování. První, co z nich dostáváme je, že jeden z nich má přítelkyni češku a s tím koresponduje i jeho triko s nápisem ČVUT, svět je malej. Klucí jsou veselá kopa, jdou rovnou z mejdanu a jentak mimochodem všichni tři jsou učitelé angličtiny na plný úvazek v Jakartě. Všichni tu působí už přes rok. Po snídani se checkoutujeme, nasedáme do Bajajajů a míříme na vlakové nádraží. Překvapivě snadno kupujeme lístky do Bogoru (11000 IDR), což je předměstí Jakarty. Na vlak čekáme skoro hodinu a sepisujeme mezitím deník z minulého dne. Po nastoupení do vlaku zjišťujeme, že vypadá spíš jako pražské metro, s tím rozdílem, že nejede v podzemí. Po padesáti minutách vystupujeme v Bogoru na nádraží a snažíme se propracovat ven, což není jentak, protože výstup z vlaku je defacto rovnou na tržnici. Proplétáme se všudypřítomným zmatkem a kromě celkem obvyklých věcí nás fascinuje prodavač kober (zlých kobrantů). Na oběd jsme zamířili do místní restaurace, jídlo nicmoc a hlavně ho bylo dost málo. Jelikož Bogor je pouze mezistanice, a my se chceme dostat do Cibodanu, jdeme do turistyckých informací a ptáme se, je-li to možné se tam dostat. Hmm… Jelito! Anžto jsou turictické informace spíše cestovní kancelář, je nám nabídnut výlet a řečeno, že busy jsou z důvodu státního svátku plné. Nenecháme se však obalamutit a snažíme se sehnat odvoz na vlastní pěst. To se nám moc nedaří, spíš vubec, naštěstí ale potkáváme sympatického důchodce, který se nás ujímá, plánuje nám cestu, která není jednoduchá. Nejprve frčíme prvním městským minibusem na odjezdové stanoviště meziměststkých minibusů (loučení se s dědulou, který po nás ani nechtěl peníze) a za sedmdesát tisíc jedeme směr Cibodan. Řidič je lofas a místo blinkru používá klakson. O hodinu a asi tak půl druhého milionu zatroubení později nás vysazuje na dalším stanovišti, ze kterého je to dalších 20km a místní vtipálci nás chtějí vzít za 200000,-IDR, ale jelikož jsme krutý tým thaicrew, tak to usmlouváváme na 70 klacků. Cesta vede pořád do kopce a zaříná se ochlazovat. Po zhruba 40ti minutích se dostáváme k Cibodas Guesthousu, který nás okamžitě nadchl. Guesthouse je situován na kopci, nabízí nádherný výhled do údolí, krásnou zahradu a milý personál. Za jednu noc platíme 115000,- na pokoj. Po ubytování máme namířeno do centra, kde bychom se chtěli naobědvat, což se ukazuje jako problém. Jednak angličtina se nesetkává s úspěchem a onak nemůžeme nic najít. Nakonec usedáme v restauraci a než se stačíme rozkoukat, stůl se prohýbá pod místními specialitami. Dostáváme přibližně 10 chodů, které jsou nám náležitě zaůčtovány. A co je nejlepší je místní čaj, kterým to celé zapíjíme. Za hody platíme 28000 na osobu. Ještě než se vrátíme do guesthousu, procházíme tržnici. NoChu konvertují k islámu a nakupují islámské cool hadry (islámské jarmilky, islámské košile a tak). Za tři litry si to hasíme domů, konečně dáváme sprchu, ze které však padají kostky ledu a jdeme do restaurace hrát karty. Pochutnáváme si na ovoci, které jsme si koupili na trhu (meloun, mangosteny a hruškojabkopapriku) a pozorujeme rychlý západ slunce, který trvá ani ne 20 minut. Jen co se setmí, tak se začíná ochlazovat, přeci jen bydlíme 1500m.n.m. Před spaním dáváme ovocné palačinky a brou brouku.
p1080226pp1080183pp1080219pp1080220p

Den 19

Na letišti vyměňujeme dolary a stávají se z nás milionáři (za 100USD dostáváme jeden milion IDR). Jelikož si No nechtěl vyměnit v KK posledních 100 dolarů, půjčil si od Ba RM50 a musí mu teď vrátit 125000, což je krásných 2500% navíc vejvar. Ba je pěkný lichvář, co by neudělal pro kamaráda. Potkáváme dva angličany, kteří se k nám připojují a jedou s námi na Jalan Jaksa – vyhlášenou turistickou ulici, kousek od centra. Asertivní angličané usmlouvávají jízdu taxíkem z čtvrt mega na stopadesát tisíc. Na první pohled se do auta v šesti lidech s velkými bágly nemůžeme dostat, proto nám přichází na pomoc celé letiště nosišů. Ti nám s ničím nepomohli a ještě chtěli big tip. Po půl hodině jízdy se dostáváme na naší ulici a hledáme ubytování (náš řidič dává pojmu prase za volantem nový význam). Ulice je plná barů, blikajících neonů, ubytování, opilích turistů a všude jsou kurvaholkygutentag. Všechny hotely a hostely jsou komplet plné, proto se necháváme zlákat jednou místní lehkou děvou a jdeme se podívt do jejího apartmánku, ten však vypadá jko předělaný sklep s postelema, proto s díky odcházíme. Při bloudění po ulici se nás jednomu místnímu smažkovi zželí a doporučuje nám jeden hostel, kde jsou dva poslední pokoje za sedmdesát tisíc. Celí šťastní jdeme tento nález oslavit (je půl druhé ráno). Zodpovědní BaMi si dávají dva kousky a jdou ve čtyři ráno spát, zatímco kanálové zájezdu NoChu chlastají až do pozdních ranních hodin. Během svého asimilování a navazování mezinárodních vztahů potkávají skota, který sem dorazil po 14ti měsících z domova na kole, angličanku s přítelem z holandska, kteří už půl roku cestují po světě, francouze, který je prostě z Francie a američanku, která cestuje sama a má opravdu hnusnou kérku na ruce. Krátce poté, co se NoChu ukládají k opileckému spánku, předávají štafetu BaMi, kteří jdou okouknout památky, aby se neřeklo že jsme celou Jakartu prochlastali. Jdou do parku uprostřed města, kde shlížejí 137m vysoký památník, poté do největší mešity v jihovýchodní asii (pro 250000 lidí) a poté na tržnici se starožitnostmi. Tam však poté, co si Büber chce koupit procesor, avšak nemá šanci ho dostat, zjišťujeme, že prodavači, kteří tu sedí, se spíše chlubí tím, co mají, než aby chtěli něco skutečně prodat. Čárka. Tečka. Bohužel nic víc zajímavého Jakarta nenabízí, proto si zastavujeme Bajaj (něco na způsob thajského Tuk-Tuku) a za 12,-Kč v přepočtu se dostáváme za alkoholikama. Ti pro změnu zas vysedáváají se svojí internacionální skupinkou, která ale narozdíl od nich ještě nešla spát. Pak dáváme u indonéského inda oběd a domlouváme zítřejší fahr-plan (rušíme Krakatau a rozhodujeme se pro cestu na východ), dále internet, vyměnit peníze a skouknout Moto GP (dobrá práce, Rossi). Po motorkách ukládáme Bubeříka ke spánku a jdeme na véču. Z véči sice frčíme spát, ale myšlenky na pívo jsou silnější, proto ještě rychle odbíháme na jedno, kde se potkáváme s lidma ze včerejší pařby. Ovšem kolem jedenácté odpadáme a jdeme spát. PS: Ceny buď dělte 500, nebo jako my škrtněte tři nuly a vynásobte dvěma (v obou případech to vyjde, Járo, stejně)
p1080160sp1080140sp1080151s

Den 18

Probouzíme se přibližně v 8:00, utíkáme na snídani, abychom ještě stihli nějaké tousty. Po snídani vyrážíme na poslední opalování na Sapi a ani to, že je zatím zataženo nám vrásky nedělá. Moře je dnes klidné, takže i Chu se dostává na ostrov s čistým štítem. Ihned sebou házíme na pláž, rozbalujeme knížky a časopisy a pokoušíme se nachytat poslední bronz přes zamračenou oblohu. BaNo zahlídli za bojkama vlny, okamžitě tam vyrážejí a tráví tam dobré dvě hodiny. K obědu si objednáváme klasický beef burger a poté se rozdělujeme na dvě party. BaMi vyráží na průzkum a zdokumentování již prozkoumané části ostrova a pláží kolem Sapi. NoChu mezitím hrají karty, kdy No dostává pořádně na prdel. BaMi se vracejí zpátky džunglí a i přes značné obavy nepotkávají žádná zvířátka. To se ovšem diametrálně změní poté, když dorážíme zpět na naší pláž. Tam nás NoChu upozorní na prasopsa (prase bradavičnaté), který se promenáduje mezi lidmi a vybírá odpadky z popelnic. To ovšem není pořád nic proti tomu, co má přijít. Po půlhodince hraní karet se Chlupáč otáčí směrem k pralesu a vyskakuje metr vysoko. Když se podíváme, co se děje, vidíme stádo deseti varanů, kteří si to promenádují směrem k pláži. Největší z nich má přes dva metry. Buber se odvážně pokouší získat nejlepší snímky, zatímco BaChuNo visí na větvích s blátem na klouzačce. Když si BaMi uvědomí, že tyhle krasavce mohli potkat v džungli, mají ještě teď husí kůži. Ve čtyři hodiny se vracíme do KK, kde dáváme spršárec, zabalenec, karty hranec a na jídlenec dáváme proklatě dobré kuře přímo od kolonela z Kentucky. V guesthousu se potom s námi loučí, jako s vlastní rodinou, objímáme se a fotíme a se slzami v očích odjíždíme na letiště. Prvního taxikáře už z principu odmítáme, avšak druhého najímáme za úplně stejnou cenu. Na letišti rychle usmolíme pár pohledů a masedáme rozházeni do letadla. Let probíhá, až ná pár menších turbulencí, v klidu. To ovšem ještě netušíme, co nás bude v Jakartě čekat. To be continued…
p1080033sp1080039sp1080092sp1080106xs

Den 17

Čege deníku, ráno se probouzíme mrtví bez budíčku kolem osmé hodiny a zjišťujeme po spadnutí z postele, že nám nefungují nohy. Nějakým zvláštním způsobem se ale dokutlíme o dvě patra níž do recepce na snídani. Z důvodu naší nemobility a špatného počasí zůstáváme ve společenské místnosti až do oběda a paříme karty. Během dopoledního karetního dýchánku přijíždí první kazašský opalovací tým (Australské dívčí rugbyové družstvo). Na oběd jdeme do indické restaurace k indiánovi na indické jídlo z Indie. Je výborné a zároveň levné. Po obědě se vracíme na pokoj a dáváme si literárně spací pauzu cca 4 hodiny a zjišťujeme, že v Jakartě vybuchly tři bomby, což je naprosto typické, protože tam zítra frčíme. Po pauzičce vyráříme na večeři opět k Vanesse, ale co se zas nestane. Místo dojemného loučení s naším bubeříčkem bere foťák a fotí se s naším plážovým playboyem Chlupáčkem. Z této rovnice nám zákonitě vychází, že náš chudáček kníráček Chu zůstal jediný na ocet s cibulí a chlebem. Sladké a ovoce a hurá na molo. Kolem osmé se suneme do baru pod guesthouse na quattro pintiček pivečka. Po pívečku se vydáváme debordelizovat pokoj a zabalit si na zítřejší cestu. Jelikož dnešní den nebyl tak vyčerpávající, tak jsme se rozhodli shrnout zajímavé věci z Bornea.
– Pro méně bystré, co to nepostřehli za těch třináct dní, se všechny ceny násobí pěti.
– Borneo je zatrakoně velký ostrov a nedá se prakticky celý projet. My jsme zvládli jen KK a jeho okolí v radiusu 150km.
Počasí je naprosto nevyzpytatelné a i když je hnusně, tak je pořád kolem třiceti stupňů.
– Všude je klimatizace: v autech, hospodách, obchodech, hotelích a všude je o patnáct stupňů méně, než venku.
– Prakticky všude se dá smlouvat a finální cena je minimálně o polovinu nižší.
– Orientační ceny: Ubytování: 30RM/osoba, jídlo na den: 15RM, BigMac menu: 9RM, Pronájem auta na den:110RM, Litr benzinu: 1,5RM, Doprava na ostrov a zpět (+poplatky): 30RM.
– Turisté jsou zde v oblibě, všichni nás zdraví, mávají nám a koukají po Buberovi.
– Nejdražší je tu alkohol, pinta piva stojí deset až patnáct korálků.
– Mix metrického a britského měrného systému.
Perličky:
Ovoce jsme každý večer kupovali u paní, která vypadá jako meloun a to ještě nemluvíme o její dcerce Melounce (jako by jí z oka vypadla, ale meloun mají sladký).
V guesthousu nás pravděpodobně mají radši, než všichni v ČR a už dva dny teskní a psychicky se připravují na náš odjezd. Říkají o nás, že jsme cute and handsome a že jsme nejlepší hosté, co tu kdy měli ever.
Každý zná české fotbalisty, ale nikdo pomalu neví, kde je evropa, natož pak ČR.
Pod okny máme bar s živou hudbou a každý večer usínáme u světových hitů v malajském podání (jako kráva tahaná za ocas).

Den 16

Budíček ve 4:30, rychlé vstávání, dobalování věcí a šup do naší party-káry. Dvěstě v městě, třista z místa (děleno deseti). Venku je tma a svítá až ve třičtvrtě na šest, ale to si to už štrádujeme po našich oblíbených serpentýnách. V parku jsme kolem půl sedmé, po lehkých ymatcích se dostáváme na parkoviště zadarmo, oblékáme se do horolezeckého, fasujeme dva guidy a naštěstí prozíravě krademe toaletní papír. Guidové vypadají, jako kdyby měli jít do Průhonického pakru na lehkou odpolední procházku. Jeden má kopačky a druhý pseudo-crocsy, oba jdou v šortkách a oba mají minibaťůžky, do kterých by se nevešel ani kartáček na zuby. Přejíždíme autem k Timpon gate, což je vchod do parku v nadmořské výšce 1800 m.n.m. a zároveň naše startovní pozice. No nasazuje divoké tempo, ale po cvhíli si uvědomuje, že by to takhle nešlo. Prvních dvacet minut jdeme po schodech a utěšujeme se, že takhle to přeci nemůže být po celou dobu (schody je hodně nadnesené slovo). Co se mezitím nestalo, na chudáka Chu je uvalena zlá Srarumanova kletba, na prvním check-pointu si to vlaje s toaletním papírem na záchod, pokračujeme pořád dále do kopce s nadějí, že strmé schody v další zatáčce zmizí. Mezitím je na Bubera uvalena Poblijonova kletba a plive dva litry rovnou do pralesa. V druhém check-pointu, totálně zničení, svačíme a Chu znovu letí na záchod (kletba je zlá). Chu se definitivně vzdává pokusů o jídlo viz. check-pointy 3 až 6 a jediné, co ho žene dopředu je lék léků Barákovic domácí slivocice. Lékárnička, pečlivě zabalena zůstává opět na pokoji. Cesta pořád stejné, jenom se trochu v závislosti na výšce mění příroda (potkáváme i láčkovky). Tlak vzduchu stále nižší, leje z nás jako z konve, No si cestou ochočuje veverku a šerpové si to kráčejí naprosto zlehka, možná za to mohou jejich vypracované nohy, za které by se nestyděl ani Pavel Nedvěd. Po deváté hodiné potkáváme první výpravy mířící dolu, chválí nás za výborný čas, chlácholí nás, že jsme skoro u cíle (noclehárna Raban Lata). Když se jim svěřujeme, že cestu na vrchol podnikáme v jednom dni, tak hází Kryšoty (omdlévají). Začíná se projevovat unava a rádi bychom se od prodijdoucích dozvěděli nějaké pozitivní info, ale všichni na nás zírají, jak na blázny. Do Raban Lata (3200m.n.m) přicházíme po četných zastávkách za krásné tři hodiny, za což nás i místní chválí. Chu způsobuje pozdvižení v celém táboře a dostává se mu lék na bolavé bříško a vypadá to, že kletba se přesouvá na No. Po zvážení náročnosti trasy a zbytku sil se rozdělujeme na dva dvoučlenné týmy, po dvou lidech, čítající dva členy. Dvojice jsou BaChu a MiNo. První vyráží BaChu a za chvilku po nich MiNo. BaChu z těžka postupují řídnoucím porostem až ke skalám, kde zjišťují, že dále budou muset ručkovat pomocí provazů, protože sklon nedovoluje normální chůzi. Čím jsme výš, tím se jde hůř a to díky řídnoucímu vzduchu a narůstající unavě. Ve výšce 3900m.n.m. (kolem 12:30) chudáka Ba zrazují nožičky, dostává obrovské křeče, které mu bohužel neumožňují pokračovat. Chu ho nechává napospas hyenám a průvodci a sám se snaží plazit k vrcholu. Ve 4000m.n.m. (cca 300m od vytouženého cíle) je nucen se vrátit. Jednak mu docházejí síly a druhak se rapidně zhoršuje počasí a vrchol je v mracích. Smutně se vrací zpět za okousaným Ba a co nevidí, čtyři postavy. Halucinace? Ne, opravdu jsou čtyři. Pašák Buber a jeho průvodce se dostávají k Baovi do uměle vytvořeného prvního výškového tábora, kde Ba servíruje slivovici s čokoládou (nikdo nechce, jí sám). Bíbřík přichází značně unaven a Chu ho zrazuje od dalšího pochodu: „beztak nahoře není nic vidět a jsou tam mraky a mlha“. Usedáme, kocháme se neuvěřitelným pohledem na mraky, které jsou pod námi na ostrov. Posloucháme Oasis a jsme v tranzu. Takový pohled se člověkuy naskytne jen jednou, dvakrát za život. Mimo jiné se dozvídáme, že Chlupítkovi ve 3600 došla energie a vrátil se do Laban Rata. Na tomto čarokrásném místě se zdržujeme necelou půlhodinku, mlčíme, posloucháme naprosté ticho a necháváme volně plynout myšlenky. Bohužel nás tlačí čas (do 17:00 musíme být v 1800m.n.m.), tak vyrážíme dolů. Po prvních krocích zjišťujeme, že ani cesta dolů nebude žádný med. V Laban Rata nabíráme Chlupáče a klopýtáme dál. Cesta dolů je peklo, začínají bolet klouby a projevuje se uplné vyčerpání. Odečítáme metr po metru, avšak osmikilometrová trasa je sakra dlouhá. Buber předvedl naprosto uchvatný výkon při výstupu, ale vzhledem k tomu, že je Computer Guy ze sportu mu jde nejlépe C++ a Java, tak se mu začínají podlamovat kolena a z dálky vypadá, jako chodící loutka. S mnoha přestávkami však cestu v časovém limitu zvládáme a naprosto vyždímaní přicházíme v půl páte k autu. Průvodci nám ještě gratulují za mimořádné výkony a frčíme do KK. Večeři dáváme u Kolonela v KFC. Parkujeme téměř u pultu, nemůžeme moc chodit. V 19:00 se škobrtáme do pátého patra, kde máme pokoj, dáváme sprchu a mrtví kolabujeme do postelí.
PS1: Normálně so Mount Kinabalu zdolává za dva dny, ale to my v rámci skrblíkaření bereme levnější jednodenní variantu. (dva dny: RM550, jeden den: RM150).
PS2: vzdálenost výšlapu tam a zpět je 16km, převýšení však činí cca 2,5km. Pro představu je to jako vyjít osmkrát Eiffelovu věž, nebo čtyřicetkrát Petřínskou rozhlednu.
PS3: Trasa je buď do kopce, nebo z kopce, nic mezi. p1080019pp1070978sp1080003sp1080006sp1070960sp1070973s