Den 7

Zatímco v královském apartmánu je noc jako v peřince, v přístěnku pod schodu u třech drsňáků je pěkně nic moc. V půl sedmé jsou ChuMiDr buzeni místními uklízeči, kteří vedou boušlivou debatu pod okny naší ložnice. Po self-service snídani razíme k pevnosti, avšak cestou se všech pět chlapů zájezdu nechává zlákat k netradiční prohlídce pevnosti pomocí takzvaného Flying Fox, neboli zdolávání i 60ti metrových výšek na vysutých lanech v horolezeckých postrojích. Fifinka Dr se alespoň odhodlává k tomu chlapy vyfotit. Jízda je to neskutečná, opravdová mužo atrakce. Dr se zatím prochází po prvním nádvoří pevnosti a obdivuje begónie. Po cca hodině jízdy artakce končí a my razíme v šesti jedním tuktukem na Jaswant Thanda. Po kukačce frčíme dál do města na oběd ve vyhlášené omeletárně, o které vyšel článek i ve skopčáckém periodiku a na Lonely Planet (a tyto informace jsou velmi zdůrazněny na všech reklamních nápisech). Po překvapivě dobrém obědu jdeme na trh nakupovat koření, čaje a především No-ův dárek. Mi a Hangár odvádí chlupa No na hotel do bazénu a druhá skupina po hodině kupuje láhev Bacardi a krásnou hliněnou zdobenou praktickou dvacetilitrovou vázu. No je nadšený, ale to ještě neví, že se jedná teprve o první polovinu dárku. Každopádně na terase dáváme první drinky, Chuovi volají z letiště, že konečně mají jeho bágl a mastíme karty. Cca v 7:00 jde skupina MiChuDr na véču zpět do omeletárny a pro další praktický dárek pro Noa. Tentokrát dostává třímetrovou bambusovou tyč, kterou může po místním vzoru použít jako lešení. Opět má velikou radost a stejně tak i okolí, které tomu všemu přihlíží. BaNo a Hangár zatím čekají na večeři a všichni se připravují na oslavu Noových 24. narozenin. Zatjaql.

PS 1: Mi přichází na teorii vícedimenzionálního vesmíru ve kterém je v bambusu ještě jeden mnohem větší bambus, nebo-li ve 4 ráno čučí do skříně a na otázku, co dělá tvrdí, že jí kontroluje.
PS 2: Hangár se stále snaží o lepší score
PS 3: Fotky z jízdy na lanech budou později a bude i video. Heč.


Den 6 (Sex)

Ranní vstávání v 7:00 se obchází bez ranního sraní u Ba a No, takže všichni jásáme a slavíme. Dáváme si rychlou, netypickou snídani: čaj, tousty, vajíčka a panáka slivky. Po snídani nás před palácem lásky a průjmů čeká Mr. Sting a na čas v 08:01:00 vyrážíme směr Jodhpur. Cesta utíká pomalu, ale vzhledem k přátelským vztahům v cestovatelské skupině Thaicrew nakonec utíká rychle. Po cestě spíme, posloucháme hudbu, shodujeme se, že Sony Ericsson je nehorší, řešíme světový mír a atomovky. V půli cesty Hangár dostává na zadel v Angry Birds a od té doby je trudomyslný. Téměř před koncem cesty potkáváme směčku velbloudů, která neohroženě čeká střídavě na kolejích a silnici na to, aby se z nich staly cigarety Camelky. Sting nás vyhodil uprostřed smrdutého bordelu a srdci tržiště a rukama nám ukazuje, kudy do hotelu. Cesta do hotelu je ale samozřejmě uplně obráceně, než ukazoval a po chvilce hotel nacházíme ve staré historické části Jodhpuru. Pokoj BaNoHangár je krásný v druhém patře s výhledem do zahrady a na majestáteckou pevnost. Pokoj ChuMiDr je přízemní kamrlík pro opuštěné chudáky (předělaný sklep). Po příjezdu dáváme předvečeři, hluboký bazén, sprchu, znova večeři, šošán, pivo, deník, Hangár Angry Birds a to je asi tak vše. S pánem Mlokem.
PS: Proč komentují jenom No-ákovi?
PS 7: Hangár se stále snaží o lepší score.



Den 5

Drahá rodino,
Po další ranní omeletě se chystáme na další dobrodružství. Bohužel zjištujeme, že se mezi skupinu nebojácných průzkumníků zapletlo pár slečen. Na další expedici vyrážíme pouze v pěti a No brečí na hotelu zůžován hnědými démony. Naše dnešní dobrodružství začříná na úpatí hory pod Fort Amber, kde se slzami v očích nasedáme na ztýrané sloňe, kteří nás vynáší na vrchol hory. Na vrcholu zjišťujeme, že je tu další slečna v našich řadách a on slečna Ba se také pouští do boje s hnědými démony a vydává se směr hotel. Další zastávka je v City-Palace a Jantar Mantar, kde Chu sbírá klenoty z indické módy. Na oběd se stavíme v místní restauraci zatemněné boční uličce, kde hnědí démoni opět útočí a „princezna Jasněnka“ Chu (viz střevíce) podléhá. Ostatní se rozplývají a vzpomínají, jak Hangár (a.k.a. hráč, boss, vítěz, pán) zkrotil bosou rukou dvě krvežíznivé kobry díky jeho božské hře na píšťalu a přirozenému šarmu. Po obědě vyrážíme směr Hava Mahal, kde Mi okrádá další místní prodejce. Podle místních tradic se čtyři skládáme do tuk-tuku a jdeme na hotel, kde nacházíme No u bazénu, kde brousí nářadí a chystá se na dvě opálené armádní recruitky z Izraele na druhém břehu bazénu. K jeho zklamání Mi tasí své mužo a hned se ocitá na pár lechtivých fotografiích s usměvajícími se slečnami. U večeře poslední dva stateční (Mi a velepán Hangár) se rozhodnou poškádlit ony hnědé démony a objednávají si neznámá překvapení z indického menu. Po večeři si DrMiHangár vychutnávají pivo, které Mi a Hangár nebojácně pořídili na černém trhu v temných uličkách Jaipuru za společnosti rozplývajících se izraelských krásek.
PS: Bitva s démony stále pokračuje



Den 4

V 8:30 snídaně – slivovičku na zapuzení červíčka. Dnešní menu: tousty z vypnutého toustovače, zžluklé máslo a pro šest lidí 7 omelet. Po snídani nastupujeme k našemu Stingovi do PartyBusu a pak kvůli neodbytnému Chuovi hledáme místního felčara, jelikož Chua pálí očíčko a jeho medikamenty má pravděpodobně šťastný nálezce v Uzbekistánu. Hangár má růžové Crocsy. Kapičky od místního šamana získáváme a zapojujeme se tak do místních pokusů pro první atestaci léků na lidech. Jedem směr Jaipur a po půl hoďce zastavujeme na místě, které nechal vystavět někdo pro někoho, protože byl veselej (Fatehpur Sikri). na parkovišti nás odchytává průvodce a domlouváme cenu 300rp, když budeme spokojeni. Pevnost dobrý, jen místní nahaněči, včetně potomků, jsou dost otravní. Jeden malý byznysmen si oblibuje ChuBa a kolegiálně je nazývá Alibabami. Jelikož byl sympatický, dělají s ním po prohlídce byznys – oba ekonomy z VŠE pěkně oškubal. No úspěšně okrádá svým šarmem dalšího prodejce. Chuovi se snažíme vnutit kalhoty se sloníky, ten však na to že je nikdy v životě nosit nebude. Pro jistotu mu je však raději kupujeme. Co kdyby náhodou. Po půl hodině cesty následuje zastávka na oběd, kde se pro změnu úspěšně necháváme oškubat my. Jídlo drahý, malý a nicmoc. Další zastávka je po další hodině v Abhaneri, místě kde se mimo jiné natáčela část nového Batmana. Obklopuje nás gang místních dětí a aby nás nechali nastoupit do party-busu, uplácíme je žvýkačkami. Po další hodině dorážíme do Jaipuru do krásného hotelu s bazénem, ale bez dvou postelí. Nešťastníci Chu a Hangár dostávají matrace na zem. Večer už jen hostina, pívec a šošán.
Drahyk – robocop
PS: Chu je chuj (Hangár: „stále hledá své koule“ ) a neúčastní se zápisu do deníčku, pač telefonkatí se svým bossem.


Den 3

Pokoj BaNoHangár budí budíšek v 8:45, který ještě úspěšně dalších patnáct minut igonorují, dokud je Chu z vedlejšího pokoje svým klepáním nevzbudí. Scházíme se na střeše hotelu, kde dáváme ke snídani za příomnosti milionu much neopečené tousty s džemem a vaječné omelety, k pití nám podávají masalu. V deset na nás před hotelem čeká náš ochočený řidič a už to s námi masíruje směrem Taj Mahal. Tqam nejprve odmítáme zaplatit za vstup 750Rp, po půl hoďce ale však zjišťujeme, že nemáme na výběr. U vstupu chtějí Miovi zabavit bublifuk, ten se však nedává a nechává si ho u našeho nového kamaráda – nahaněče – průvodce. Samotný Taj Mahal la bomba! Jako z obrázku, všichni jej fotíme na všechno, jen Chu se stále snaží najít svojí krosnu a obvolává všechna světová letiště. Na místě se fotíme ve všelijakých pozicích, dále se s námi fotí parta indických čmoudů, před kterými Hangár utíká a pak na nás z povzdálí dělá homofóbní gesta. Po prohlídce dáváme moc moc mňam mňam oběd. Další zastávkou je Agra Fort, tam se dělíme na dvě skupiny. DrHangár ochotně platí dalších 250Rp a jdou se podívat dovnitř. Škrti BaChuMiNo se jdou podívat po obvodu. Jakmile se nacházejí v nejzašší části, spustí se pravý indický slejvák a než se dostanou zpátky, jsou zralí na sušičku. Po dešti přichází i suchá druhá dvojka a jedem na hotel pro nové obléčo. Po hodince oddechu bereme před hotelem tuk-tuky a frčíme do místního tržiště pořídit Chuovi něco na sebe. Úkol číslo jedna: pořídit boty. Měli jsme představu na které se shodlo 5 ze 6ti členů zájezdu. Po pár prohlídkách Noa cvrnká jeden obchod do nosu, ostatní však pokračují dál. Za chvíli však No vybíhá na hlavní ulici a pořvává na zbytek, že musíme fofrem do obchodu, jinak si Chu vybere botky podle sebe. Chu ze strachu před naším výběrem už má botky podle svého gusta zaplacené a spokojeně odchází. S tím se však ostatní nestotožňují. Přichází na Chua takový psychický nátlak, že boty vrací a naprosto zdeptán obouvá botky, které splňují zbytku posádky jejich nejniternější vlhké sny. Chu škrábe, brečí, piští, vzteká se, dupe a brání se seč může – zbytečně. Boty nejlépe specifikuje písnička: „Moje střevíčky jsou jako ze zlata, když je mám, připadám si tuze bohatá.“ Jsou zlatou nití prošívané, drahokamy posázené, krokodýlí kůží nadívané „Alladinky“ za pet sto tisic ojro (300Rp) na které všichni rádi přispíváme. My procvičujeme břišáky v záchvatek smíchu a Chu zdeprimován kráčí z trhu na hlavní ulici, kde na nás všichni nevěřícně hledí. Po nějaké chvíli dostáváme upozornění, že se jedná o místní svatební obuv, což našemu záchvatu smíchu moc nepomáhá. Mezitím vznikají nové přesdívky, jako: Princ of Persia, Alladin, Mléčný šejk, Sultán Suliman, či džin z láhve. Po cestě přečkáváme déšť a dáváme výbornou levnou a velkou véču v místním stánku na ulici. Chilli překvapivě pálí jako čert. A místním tuk-tukem mažeme zpět na hotel. Cesta Mordor, zvláště pak když ve tmě v místním chaosu jedeme beze světel. No se u hotelu ještě snaží usmlouvat další pívko o v přepočtu 4,-Kč levněji, to se mu ale nedaří a tak dotčeně odchází – prý šlo o princip. V hotelu ještě šošán a díky če.
PS: (Rytmus k botkám): „záviděl som“


Den 2 (Zwei)

Crr, crr zvoní telefon na pokoji MiHangár, nikdo ho však nezvedá. Crr, crrrr, zvoní telefon na pokoji ChuDr a Chu ho iniciativně bere: „Checkout!“. Chu se ptá jestli až ve dvanáct a jestli mu už přišel bágl. Na obě otázky dostává kladnou odpověď a tak utíká na recepci. Tam zjišťuje, že chešckout není ve dvanáct, ale za dvanáct (minut), což dělá budíček v krásných sedm hodin ráno a jako bonus bágl tam taky není. Dr mezitím na pokoji ve svých snech bojuje s drakem a bouřkou. Recepční je de_il. Rychle balíme své saky paky a dáváme na střeše snídani. Bágly necháváme na recepci (vůbec se o ně nebojíme) a razíme lovit tuk-tuky. Usmlouváváme je na kilsona (40,- Kč za stroj) a necháváme se svézt k mešitě Jama-Masjid. Poušeni ze včerejška pořizujeme dámské šátky, kterými si balími pytlíky (pět kluků si balí pindíky a Dr si balí fifinku). U vchodu si zouváme Crocsáky a místní hlídač nás prošahává a hledá fotoaparáty. Za každý chce poplatek 350Rp, což nejsme ochotni dát a tak se domlouváme, že půjdeme postupně. Ani to nám ale nepovoluje a chce později za každou osobu stejný poplatek. Ten bezmozek však neví, co víme my – mešita má tři vstupy a u dalšího naštěstí potkáváme menšícho i_iota, který se chce napakovat alespoň na hlídání Crocsů. Toho však přečůráváme a do mešity odcházíme po dvou skupinách, kdy jedna hlídí věci a druhá jde (nahoře) bez (foťáků). I tak se nám daří propašovat mobil a stejnak se v mešitě zadarmo fotíme. Po prohlídce se chceme podívat na řeku, což by se mohlo zdát, jako triviální problém, ale v Dillí ne. Jdeme pěšky asi dva kilomtry. Špatným směrem. Odchytává nás opiový jezdec s rikšou a prstem nám píchá do mapy i když se ho o to vůbec neprosíme. Nakonec souhlasí s tím, že nás odveze k řece. Na rikšách blbneme, chvílemi řídíme a přesně jak nám náš jezdec slíbil se neděje a k řece nedorážíme. Dostáváme se alespoň před památník Raj Ghat, ten si prohlížíme a nějakou vesmírnou shodou okolností se ocitáváme v přímém přenostu několika indických televizí, anžto k tomuto památníku přesně v tu samou chvíli přichází indický papaláš, nebo nějaká jiná podobně významná osoba. Vhazujíc kvítky na památník, odcházejíc zase pryč, se usmívá. Vracíme se k opiátovi, který zrovna dokuřuje basebalku a jedeme konečně k řece. Ale ejhle. Končíme na nějakém staveništi – řekou patrně myslel stavbu místního metra. Podle jeho hesla „jak budete spokojeni, tak mi zaplatíte“ mu dáváme 50Rp za rikšu, což byla předem domluvená cena. On však požaduje 100Rp za osobu. Chvíli se schyluje k boji, ale nakonec to vzdává (No je větší frajer) a ve svém opiovém stavu má dost starostí sám se sebou. Odchytáváme tuk-tuky – jeden cestou vizuelně hoří, ale jinak se v pohodě vracíme k našemu hotelu, kde dáváme na střeše oběd. Po obědě přijíždí řidič Rolls-Royce Supr Trupr, Mega bomba pecka, Ramajána Mahabharáta Minibusu – Mr. Sing a odváží nás do Agry. Podle Chu má cesta trvat 3 hodiny. Jen hodinu a půl nám ale trvá se prokličkovat nepochopitelnou dopravní situací z Dillí. Na cestu se raději nedíváme, anžto je to peklo. Na silnici pojíždějí všechny stroje ve všech směrech, místní si z toho dělají pěší zónu a zvěř pastviny. Naštěstí nás po pěti hodinách dováží do moc moc mňam mňam hotelu, kde dáváme šošán a orevuár večeři. Obsluhuje nás oplzlý Francimór, který je až přefriendly a přeochotný a stále nám chce c něčím pomáhat, jelikož jsme mu prve bohužel zaplatili dolarem letní dovolenou. Oči měl taky podezřele červené a z nedostatku spánku to určitě nebude. V půl dvanácté če a brou.
PS: Naše nové večerní čtyřlístkové přes-dívky:
No – Pinďa
Mi – Myšpulín
Chu – Bobík (hádejte proč)
Dr – Fifinka, Ariel, Jasňenka, Jitřenka a Večernice
Ba – Mrzout
Hangár – Hangár


Den 1

BaMiNo a Hangár odcházejí do příletové haly nahánět našeho drožkaře do hotelu The Sunder. Chu a Dr mezitím řeší ve spleti byrokratických kliček ztrátu Chuova zavazadla. Po slabé třičtvrtěhodince odchájejí ujištěni, že sice nikdo neví, kde krosna je, ale že jí najdou. Měníme zlaťáčky na chechtáčky a s řidičem dvouzubákem razíme do Indické smrduté metropole. V momentě, kdy Ba prohlásí, že v této ulici by nikdy ani nezastavil a nejraději zamknul dveře. V tom momentě tágo neomylně zastavuje. Hotel je překvapivě v pohodě, pokoje jsou připravené, klimoška běží, sprcha sprchuje (někdy někde), stěrače stírají, větrák větrá jako o život a my jsme v očekávání. Hangár, Ba a Mi jdou chrupat. Chu No a Dr připravují šíšu na střešní terase, objednávají lokální a kontinentální snídani a kochají se pohledem na staré Dillí, jeho chaosem, dopravou, bordelem a krávami na ulicích. Postupně se připojují i zbývající večerníčci. Zhruba v deset ráno razíme na ulici a při snaze chytit tuk-tuk nás místní mafián, co se cestovního ruchu týče, také chytá. Sice skeptičtí, sic posloucháme (skeptičtí, protože nás zájezd co zájezd stejnám způsobem okradli), ale smířeně jdeme do vládní organizace cestovního ruchu. Zde se dozvídáme, že auto s řidičem na den all-inclusive stojí 200Rp (80,-Kč – Rupie – děleno dvěma a kousek ubrat) na osobu. Auto bereme. Dále nám jsou nabídnuté dvou až tříhvězdičkové hotely na celou dobu pobytu v severní Indii za 2500,- Kč / Osoba. Bereme. V podstatě vše je tam za polovinu. V Dillí vidíme vše a všechny památky co chceme. Provoz je síla, skoro se bourá, blinkr a zrcátko asi nefunguje, ale je to vyrvál. Počasí je peklo, Mordor hadr. Nejvíce stupňů ve stínu, co jde a na sluníčko o trochu méně (asi – buffer overflow). Kdo by to byl řekl. Jediný zádrhel je oběd, jezdíme po drahých restauracích a řidič ne a ne pochopit, že chceme co nejvíc za co nejmíň. Nakonec jdeme do vegetariánské indické restaurace a za pár ťunťů máme hostinuz. Dohromady jsme viděli sídlo vlády, sídlo presidenta, indickou bránu, Kutub Minar, Lotus Temple, Humajunovu hrobku, Ghandího hrobku a Jama Masjid a ještě vlastně červenou pevnost. Cca v 18:00 končí prohlídka, v cestovce vyzvedáváme vouchery na cestu a jedeme do hotelu. Spršárec, čůrek vody, chill, net a večeřě = opět hostina. Chlupáč rozdává lásku, Mi Googluje, smradlavý Chu ve stále stejném oblečení brečí nad krosnou, Dr dělá šíšu, Ba škrabká všechny pindíky v okolí o sto šest a Hangár je ambivalentní.
PS1: Smrdíme taky.
PS2: Všichni smrdí.
PS3: Chaos – teorie v praxi.