Den 3

Pokoj BaNoHangár budí budíšek v 8:45, který ještě úspěšně dalších patnáct minut igonorují, dokud je Chu z vedlejšího pokoje svým klepáním nevzbudí. Scházíme se na střeše hotelu, kde dáváme ke snídani za příomnosti milionu much neopečené tousty s džemem a vaječné omelety, k pití nám podávají masalu. V deset na nás před hotelem čeká náš ochočený řidič a už to s námi masíruje směrem Taj Mahal. Tqam nejprve odmítáme zaplatit za vstup 750Rp, po půl hoďce ale však zjišťujeme, že nemáme na výběr. U vstupu chtějí Miovi zabavit bublifuk, ten se však nedává a nechává si ho u našeho nového kamaráda – nahaněče – průvodce. Samotný Taj Mahal la bomba! Jako z obrázku, všichni jej fotíme na všechno, jen Chu se stále snaží najít svojí krosnu a obvolává všechna světová letiště. Na místě se fotíme ve všelijakých pozicích, dále se s námi fotí parta indických čmoudů, před kterými Hangár utíká a pak na nás z povzdálí dělá homofóbní gesta. Po prohlídce dáváme moc moc mňam mňam oběd. Další zastávkou je Agra Fort, tam se dělíme na dvě skupiny. DrHangár ochotně platí dalších 250Rp a jdou se podívat dovnitř. Škrti BaChuMiNo se jdou podívat po obvodu. Jakmile se nacházejí v nejzašší části, spustí se pravý indický slejvák a než se dostanou zpátky, jsou zralí na sušičku. Po dešti přichází i suchá druhá dvojka a jedem na hotel pro nové obléčo. Po hodince oddechu bereme před hotelem tuk-tuky a frčíme do místního tržiště pořídit Chuovi něco na sebe. Úkol číslo jedna: pořídit boty. Měli jsme představu na které se shodlo 5 ze 6ti členů zájezdu. Po pár prohlídkách Noa cvrnká jeden obchod do nosu, ostatní však pokračují dál. Za chvíli však No vybíhá na hlavní ulici a pořvává na zbytek, že musíme fofrem do obchodu, jinak si Chu vybere botky podle sebe. Chu ze strachu před naším výběrem už má botky podle svého gusta zaplacené a spokojeně odchází. S tím se však ostatní nestotožňují. Přichází na Chua takový psychický nátlak, že boty vrací a naprosto zdeptán obouvá botky, které splňují zbytku posádky jejich nejniternější vlhké sny. Chu škrábe, brečí, piští, vzteká se, dupe a brání se seč může – zbytečně. Boty nejlépe specifikuje písnička: „Moje střevíčky jsou jako ze zlata, když je mám, připadám si tuze bohatá.“ Jsou zlatou nití prošívané, drahokamy posázené, krokodýlí kůží nadívané „Alladinky“ za pet sto tisic ojro (300Rp) na které všichni rádi přispíváme. My procvičujeme břišáky v záchvatek smíchu a Chu zdeprimován kráčí z trhu na hlavní ulici, kde na nás všichni nevěřícně hledí. Po nějaké chvíli dostáváme upozornění, že se jedná o místní svatební obuv, což našemu záchvatu smíchu moc nepomáhá. Mezitím vznikají nové přesdívky, jako: Princ of Persia, Alladin, Mléčný šejk, Sultán Suliman, či džin z láhve. Po cestě přečkáváme déšť a dáváme výbornou levnou a velkou véču v místním stánku na ulici. Chilli překvapivě pálí jako čert. A místním tuk-tukem mažeme zpět na hotel. Cesta Mordor, zvláště pak když ve tmě v místním chaosu jedeme beze světel. No se u hotelu ještě snaží usmlouvat další pívko o v přepočtu 4,-Kč levněji, to se mu ale nedaří a tak dotčeně odchází – prý šlo o princip. V hotelu ještě šošán a díky če.
PS: (Rytmus k botkám): „záviděl som“


Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Indie 2012. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s