Den 6

K snídani už jako zkušení mazáci umíme zvolit správné kombo, balíme věci, poslední bazén a arivederči do Monteverde. Cesta vede kolem vulkánu a jezera, výhledy doslova dechberoucí, cesta príma a jako bonus míjíme rakouskou vesničku. Ve dvou třetinách cesty šok! Asfalt se mění na udusaný štěrk a posléze na téměř koryto řeky. Naštěstí máme sedan, který měl před pljčením najeto 13 km, takže veškeré oděrky na autě máme na koho svést. Intezivně stoupáme do hor a rychlost nepřekračuje 30 km/hod. Nakplepaní jak kuřecí řízky po třech hodinách dorážíme k lanovce Sky Tram, zde kupujeme studentské lístky na v průměru 3 roky prošlé studentské průkazy za 56 USD. Dostáváme výbavu, která se skládá z jistícíh popruhů a karabin a dostáváme školení, jak správně jezdit na zip lines neboli visutých lanech v korunách stromů. První cvičná jízda relativně ok, je cca 10 metrů na zemí a zvládáme to bez problémů. Přijíždíme ke kabince, která vede vysoko do hor a při pohledu na poslední lano, které vede zpět do areálu čujeme podraz. Je to zatrakoně vysoko. Kabinka nás vyváží na vrchol, do výšky 1770 m.n.m. Fotíme panoramata a pomalu se přesunujeme k první startovací věži. Ve skupince jsme opět jediní češi, dokonce i evropani, zbytek tvoří 6 američanů a dva indové z Texasu a ze Sidney. Při výstupu na první věž (věž je okolo 10 metru vysoká) se nám podlamují kolena, chytáme bláto na klouzačku a nesměle se ptáme, zdali už někdo zbaběle vzdal. Odpověď byla, že ano, občas se stane, že i celá skupina to před prvním sešupem vzdá. Hledáme, kdo to vzdá s námi. Máme jedno želízko v ohni, 12 letého zubatého, hubeného amíka, naprostý looser prostě. Než si dáme s amíkem checka a finální domluvu o odsoupení ze závodu, tak No už visí v popruhu a odráží se vstříc propasti. Pro představu, lano je zavěšeno cca 100 metrů nad pralesem a na délku má okolo 500 metrů a celé se to odehrává v mracích a mlze. No za hrdinského ryku mizí v dálce. Není cesty zpět a postupně se spouštíme všichni i ten chudák moula. Každou další jízdou si to více užíváme a pouze už řešíme, zdali pojedeme na styl anebo na rychlost. Závěrečná jízda má na délku přes 800 metrů. Během ní se kocháme krásnou krajinou. Všichni ve zdraví se loučíme (nejvíce k srdci nám přirostl roztomilý Ind australský se svojí sestrou texaskou) a my směřujeme směr Playa Flamingo. Po pár minutách zastavujeme v chýši na oběd, kde na terase pozorujeme stádo kolibříků, jak letíc z pítka se krmíc a poté květinky oplodňujíc. Romantika jak zvíře. Už jsme zase na vlhko, důvodem je však přicházející déšť. Další 40 km se vrací po té samé hrozné cestě, kterou naštěstí střídá povedená asfaltka. Vzhledem k tomu, že inženýři z toyoty špatně nastavili výšku hladiny světla, tak oslňujeme nejenom výškové jeřáby před náma, ale i auta za námi. Co kilometr tak se problikáváme s okolními řidiči, kterým tak dáváme najevo, že dálkovými opravdu nesvítíme. Pár km před cílem zastavujeme do local fast food na kuře a tak. Zároveň díky vyspělým rezervačním technologiím rezervujeme pokoj na večer v blízkém městečku nedaleko vyhlášené pláže.

PS: s počasím jsme zatím hrozný klikaři, tak čekáme kdy se to domrdá, něžně řečeno

DSC_1541 OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Kostarika 2014. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s