Den 4 mušketýři

Parta 1:
Vstavame brzo rano v 10 cca. Tvorime kreativni plan cesty naseho celeho tripu, destinace nezname, poslepu pichame prstem do mapy a preposilame si penizky. Snidame a jeste s dalsim Petrem vyrazime na sever na Stinson Beach. Opet si to strudlujeme pres Golden Gate bridge a uzivame si laskyplne cesty po utesech u pobrezi. No po ceste panikari, jak bude drahy benzin. Dojizdime ke krasnym utesum a fotime se na kazdem rohu. Noovi se vybiji baterka ve fotaku, takze mame hromadu krasnych fotek, ktere jsme nikdy nevyfotili. Po foceni se odebirame na plaz, ktera je plna kandati a zraloky, kde Mi pravidelne surfuje a davame si obed. Famrfpalove dokonalej. Lepsi nez ten vcerejsi. Pri obede No vzrusene ukecava ptactvo sedici nam nad hlavou, aby zdelali vedlesedici babu von Deutschland. Po jidle odchazime na plaz otestovat teplotu vody, mokrost a Baovu orientaci. Na sever urcite neni. Boty odkladame do puli plaze, pro jistotu velmi daleko od vody. Ve chvili, kdy jsme vsichni po kolena ve vode, prichazi dvoj-mega-vlna a miri smerem na nase boty, na posledni chvili zachranujeme vzdy jednu botu z paru a druha mizi pod hladinou vody a pisku. Cestu zpet travime zuti a vetrajic boty si uzivame krasneho pocasi. Jeste ze BaNo maji jen jeden par bot. Na ceste zpet se snazime na benzince natankovat plnou, coz se nam po pul hodine investigativni zurnalistiky dari. Plna nadrz nas stoji stejne, jako obed na jednoho cloveka (30$). Prijizdime domu, menime ponozky a vyrazime pro Chu na letiste. Po ceste potkavame zarici neonove srdce na strese domu a jednohlasne odhlasovavame, ze Chujiho nabrat nemusime a vymluva je jasna: „Prepadl nas bordel“.

Parta Chu:
Krasne vyspalej do ruzova, jako muj kufr, se budim v pul paty. Asi jsem Gay. Chytam tago a odjizdim na letiste. V pet rano by melo byt letiste prazdne, ale chyba lavky. Tesim se na letenky az do USA, ale u prepazky je p*ča! a letenky mi nedá mi. Sprint do letadla, ktere je trochu vetsi, nez praskovaci cmelak. Po hodine a pul Grůs Gott v Dusseldorfu, vystaveni letenek konecne do USA a dalsi sprintik k letadlum. Vedle me sedi cesky biomechanicky inzenyr, takze po deseti minutach na sebe upenlive mlcime, protoze si nemame co rict. BTW, misto uplne vzadu, sklopnost sedacky: 0. Mozne jen predklopeni. Pristani v Chicagu bokem a sprint do jineho terminalu ke Gatu H. Ale protoze H neni K a ja jsem blbe koukal, tak letistem zni final-call a dalsi Usain Bolt ke gatu K. Protoze nas pilot rad dava prednost, tak na runwayi cekame asi 45min a davame prednost vsem kolem. V letadle je Wifi. Facebook. Twitter. Youporn. Zakaz litani v americe?!? Deportace? Pristani v SF v poho, poustime dalsich pet letadel kolem. Na pasu muj krasny ruzovy kufrik vyjizdi jako prvni. Vsichni sleduji, jaka Barbina si pro nej pride. Ale jsem to ja – Ken(tan z Montarži).

Parta Zusammen:
Klasicka nemyta vitacka, s BaNo po trech dnech, s Mi po pul roce. Vyrazime zapsat dalsi ridicaky do Opel Regalu. Po ceste zpet barvite licime Chuovi prvni tri dny, ten oponuje svym letem a v euforii vjizdime v protismeru do krizovatky, prece nebudeme cekat jako ostatni. Zivy a zdravi prezivame, projizdime trosku nebezpecnym Tenderloinem a dorazime domu. Seznamovacka a spolecna vecere u PingPonga (Hangare, nebrec!). Prezrani se vracime domu, Chu cestou usina. Pomalu se ukladame ke spanku, BaMi kalkuluji cestu (poněvadž Ba je ucetni – sexy povolani, co? Vlhko na klouzacce?). Dobrou s nahatou kobrou.

PS: Tepla ctyrnozka je opet spolu!
PS2: San Francisco je v Americe, Riči.



Den 21

Večer v Guesthousu máme v plánu se mrknout na film v televizi, což ale vyšší moc v tu nejnapínavější chvíli přerušuje a všude nastává absolutní tma a tak nám nezbývá než jít chrnět. Abychom stihli let, tak jdeme do restaurace na snídani, kde byla minule ultra-rychlá obsluha. Dneska není. Už nám trochu teče do bot, ale ještě včas dostáváme své tousty s vajíčky a Hangár zas nějakou podivnou věc, No jde odchytit a obrat taxikáře a zbytek bere bágly z guesthousu. Už před letištěm nás čeká první kontrola pasu a letenky. Ok, souhlasíme s tím, že je potřeba někdy tyto dokumenty prohlídnout a zkontrolovat, ale co je moc je moc. Další kontrola je u rentgenu velkých zavazadel, pak u vstupu k rentgenu malých zavazadel. Miovi se nedaří propašovat nožík, kterej shodou okolností zapomněl v kapse a po rentgenu se ještě musí důkladně prohlédnout batohy. Další rychlá kontrola pasu. Co kdyby náhodou, že? Člověk by myslel, že už bylo těch kontrol dost, ale před nástupem do letištního autobusu jsou ještě dvě i s opakovanou prohlídkou batohů. Celé království a tu lepší půlku princezny tomu, kdo v Indii zakáže byrokracii a nakoupí odpadkové koše. Let probíhá v pohodě, pár chrchlů, ale jinak klid. V Dillí trávíme asi hodinu tím, že ukládáme batohy k bandě neschopných indů a že oscilujeme mezi taxikáři a hledáme nejlepší cenu. Volíme jednoho od pohledu zdrogovaného, který nám nabízí nejlepší cenu 400 rupek, protože na ničem jiném než ceně přece nezáleží. Záleží! Nikdo nechce sedět vepředu, ale No získává černého Petra. Cesta je ještě šílenější, zběsilejší a nebezpečnější, než obvykle. Třikrát prakticky umíráme, ale nějakou shodou okolností to vždycky na poslední chvíli nevyjde. Jedeme do Gurgaonu, části Dillí, kde by mělo být nějaké rozumné centrum s trošku západnějším stylem života. Po mírných neshodách s řidičem se tam nakonec opravdu dostáváme a jdeme do Friday’s na večeři za jedny z posledních korálků. Po véče chceme jít do kina ve čtvrtém patře místního Chodova. Nejprve chceme na Batmana, ale protože ho dávají až pár minut před odletem, tak i Chu musí se slzou v oku souhlasit s novým Bournem. U kasy ve čtvrtém patře nás posílají do mínus prvního patra kvůli uložení našich batůžku. V -1 patře nám sice ukládají batohy, ale musíme si z nich vyndat kamery a foťáky. S nutkavým pocitem, že jediná věc povolená v kině je kamera a foťák jedeme zas do čtvrtého patra. Tam nás s foťákem samozřejmě nepouštějí a ani si ho nechtějí nechat na kasách. Takže pokračujeme v taktickém rozmisťování našich věcí po Indii a foťák a kameru necháváme na kase v Applestoru o patro níž. Applestore zavírá v 9:00. Film by měl končit v 8:30, takže vše ok. Jenže to by nesmělo bejt před začátkem filmu 20 minut reklam a uprostřed filmu přestávka s dalším setem reklam. Těsně po konci filmu dobíháme do už zavřeného Applestoru a bereme foťáky a pak i batohy v -1 patře a razíme na letiště. Nejprve zkoušíme tuktuky, ale těm se moc nechce a tak bereme menší dodávku až k letištní hale. V letadle všichni usínáme ještě před startem a budíme se až v Moskvě. Do Prahy se dostáváme překvapivě bez žádných problémů a i krosny nám dorážejí všechny. U vchodu už na BaChu čekají jejich hezčí polovičky, na H čeká M, na No čeká dračí máma a na Mi čeká cesta až do Davle.
Sláva nazdar výletu, zmokli jsme, měli jsme žaludeční potíže, viděli jsme neviděné, zažili neuvěřitelné a jsme tu. A jeli bychom znova!
PS: „You from?“


Den 20

Usedáme k poslední snídani na Havelocku. Mi se loučí s mechanikem blackhawku z Izraele a ostatní už nasedají do čekajícího minivanu. Na trajektu směrem Port-Blair Mi obírá Ba o zlaťáčky o které včera přišel. Po překvapivě levném obědě se Chu odebírá do hotelu a ostatní se vydávají prozkoumat zdejší věznici a akvárium. Žaláře nás překvapily, jelikož čistotou a vzhledem předčily místní hotely. Místo pestrobarevných ryb nás v akváriu čekaly zbledlé kusy naložené v láku, plastový delfín a velryba ve zkumavce (za ty v přepočtu 2,- Kč na osobu za vstup toho však tolik nelitujeme). Zmrzka. Hotel. Televize. Andaman Fried Chicken a na večer pívo pro přípravu na zítřejší let.


Den 19

Vstáváme zmuchlaný, jako trika vyndaný z Hangárova báglu. BaChuMi klasicky po osmé po pěti hodinách opileckého spánku. Ospalky NoHangár o další tři hodiny později. Počasí je na pytel burákových oříšků. BaChu frčí koupit lístky na loď na příští den. Po patnácti kvalitních minutách strávených ve frontě se dozvídáme, že musíme mít okopčený pas a povolení. Byrokracie tu krásně kvete. Okopčení a zpět do fronty. Samotné vyžízení lístků probíhá složitěji, než start rakety. Poté jdou ChuMi přepsat deník na net, jeho rychlost byla dle Mia jako by se bity posílaly po hrstech tuktukama a ještě se smlouvala cena. NoHangár vstávají přímo na oběd. Odpo čtení nezbedných časopisů, Ba obírá Miho v vietnamských žolících o dukátky, jinak nic extra. Prší. Vypadá to, že přišel monzun, naše paní ubytovatelna nám totiž u snídaně říkala, že jsme lucky, pač v této době proprší 5 ze sedmi dnů. Véča u šéfíka – tři rybky – potkáváme první a možná poslední čechy. Pak už jen sbalit věci a šup naked into the sea (šetříme plavky) na poslední koupárec. Tam ještě obdivujeme světelkující plankton všude kolem nás a pak už jen chrupec.
PS: No: „Hangáre, jak se jmenuje tvoje babička jménem?“,
Hangár: „Neřeknu“,
No: „No tak Hoangu, prosííím, jak se jmenuje tvoje babička?“,
Hangár: „Zuzana“,
No: „Dělej! Jak se jmenuje?“,
Hangár: „Zuzana a dnes má svátek“,
No: „A jak děda?“,
Hangár: „Zuzan a už mě ne*er“
-> v tomto duchu probíhal celý večer.

Den 18

Vstavame a jeste se zavrenyma okama jdeme na snidani. Chu prosi sefovou, aby mu prinesla misto volskych ok sendvice a tak Chu dostava krasne rajcatkove sendvice, ktere ma tak rad. Po snidani razi BaMi do pristavu poridit listky na trajekt, coz se ale nedari, protoze „No Internet“. Tak alespon zkoumame, jak se dostat lodkou na pekne snorchlovani. Po navratu se flakame a cteme, valna cast thaicrew hraje volleyball a zbytek se vali na plazi. Odpoledne se z nevinneho pozorovani krabu poustevnicku stava sikanovaci opici draha s umiraci jamou jako bonusem na konci. Nekteri krabove se ale pokouseji podvadet a tak dostavaji bidu a jsou vraceni zpet na start. Pote co zachranujeme posledni tym poustevniku z umiraci jamy je na rade odveta ve volleyi, protoze se prece BaChu nenechaji zahanbit. Na veceri chceme jit do vyhlasene rybi restaurace, ta je ale zavrena. Typicky. Bereme za vdek klasickym Geeta restaurantem, kam chodime beztak porad, ale tentokrat vysvetlujeme sefkuchari, jak nam ma rybicky uklohnit, protoye jsme vetsi profici, nez on. Hangar zvazuje, ze kuchare plne nahradi, pak se ale spokoji s tim, ze mu to pouze vysvetli a ukaze. BaNo jdou pro ananas, ktery pote u ubytovani No rozbaluje. Behem teto cinnosti nas zve nase izraelska sousedka na party a tak nasazujeme lakyrky, nakrucujeme fousy a jdeme. Celou rozsahlou party tvorime my, izraelka a britak John. John je libovej, uci nas svoji sadu opijecich, anglickych karetnich her a spolecne s nim se pote uz znacne veseli presouvame do blizkeho resortu, kde dostavame podpultove cuba-libre (slozene hlavne z vizoura a koly). Protoze jsme trosku hlucni, tak nas majitel resortu umistuje do jedne z chatek, kde uz neni takova sance, ze znovu probudime tu nerudnou francouzku. Kolem pul druhe se vracime domu. No ma hystericky zachvat ze jsme ho ponechali 10m pozadu a on musel preprat smecku king-kongu, kterou ale nikdo nevidel. Izraelka na prvni pohled cestou tancuje, ale na druhy se pokousi udrzet na nohou, protoze pila alkohol pouze trikrat v zivote. A pak potkala nas. Johna zveme do Prahy, protoze je bozi. Instantni zabavator.
PS: very slow internet = no photos my friend


Den 17

Starneme. Po lehkych dvoulitrovych flaskach Bacardi se probouzime zmuchlani jak paraplicka. Tezka jsou rana opilcu. Vracime skutry, klasicka snidane a volnocasove aktivity. Opalovani a flakani na vysoke urovni. Zivot na Andamanech je drina. Obed v Barefoot Scuba resortu hned vedle nas a pokracovani v namahavych cinnostech. Nekteri nejvetsi drici dokonce i spi (No). Vrchol dne je volleyballovy match v melke vode a zakopavani Hangara do pisku a nasledna kolaz na transku Hangara. Prsa ma libovy. Veca na trhu a u rybare. Po vycerpavajicim dni zaslouzeny chrupec.

Den 16

K snidani se jako prvni dostavuji tradicne BaMiChu a opet dostavaji volska oka a caj s mlikem. Po snidani vracecka kol a pujcovacka motorek. Cesta zpet do hotelu, kde jsou nabrani No, Hangar a Miss Bikini Izrael. Miss nastupuje na Nouv motorovy chuj a vyjizdime smer plaz c. 7. Celou cestu ma No co delat, aby se udrzel na motorce, protoze miss ho neustale prsama (pevnyma ctyrkama) v zatackach shazuje. Na plazi radime ve vlnach, zatimco nam kraska hlida nase veci. Obed si davame v bufetu na koleckach s kokosovym mlikem od vedle. Po obidecku se natahujeme na plaz a chytame cistoskvouci bronz. Cestu z plaze si No opet uziva. U rezortu No posloucha ody a chvalozpevy na jeho bezchybne a bezpecne ridicske umeni. Odpoledne jeste vyrazime na cestu druhym smerem ostrova, ktera se po vetsinu doby tahne temnou dzungli podel prosluneneho krasneho pobrezi. BaMi na konci cesty vyhlasuji paniku 3, kvuli nedostatku benzinu v kocaru. Na cestu zpet BaMi jedou rychlosti, ktera se velmi podoba kapitanu snekovi. Po vyletu se rozdelujeme na dve skupiny, kvuli veceri. Jedna se vydava do zaplivaneho stanku na trzisti a dava si nudle s nuggetami a vajickovym wrappem. BaChu si davaji rybisku in da stanek u silnice. Po veceri se vracime na chatky, kde nas cekaji nase cerstve porizene lasky: Bacardi, karty a Bacardi.
PS: Hangar ma konecne mic
PS 2: Miss Izrael byla zvolena v roce cca 1972 a ma nos jako kormidlo od Titaniku.



Den 15

Dnes je nasim cilem Elephant bjac. S ocekavanim opalujicich se slonu hrajicich volleyball na siroke piscite plazi MiChuBa vyrazi pujcit bicykly. Kdyz se No dozvida, jake jsou prekazky mezi nami a nasim cilem, sbira sve tampony a jde si cist. Mezitim se tym cyklistu odebira na svoji patnactikilometrovou trat. V pulce prijizdime k ukazateli, ktery nas posila cross-country do dzungle. Po par set metrech tlaceni kol v bahne zamkujeme kola k sobe a jdeme dal bez kol. Kolo. Po dalsich par seti metrech a par setkani s hady a jinymi obyvateli dzungle se nachazime na kraji neprekonatelneho mangrovu, kde se rozhodujeme, ze jsme moc pekni na to nechat se sezrat krokodylem a otacime se zpet. Cestou zpet ke kolum potkavame Maugliho, ktery je udajne vybaven znalostmi kraje a ujistuje nas, ze tu krokodyla nepotkame. Udajne. Pote, co si zopakujeme, co nas Krokodyl Dundee naucil se vydavame zas smerem k mangrovum na plaz. Za par minut se uz brodime po kolenou v bahne mezi mangrovy (idealni utociste krokodila (vzor svetadil) slanovodniho). Chu cestou polyka slzy a pise svou zavet. Po prichodu na plaz nas na kolena srazi zklamani, jelikoz hledime na pul metru sirokou plaz s popadanymi stromy a sloni nikde. Po rychlem osvezeni v mori jdeme zpet. Cestou zpet uz preskakujeme otevrene krokodyli tlamy se zavrenyma ocima. Nachazime s nadsenim nase kola a opet je vodime bahnem.
Bohuzel je nyni jasne, ze nekteri clenove postradaji tymoveho ducha a MiChu a Ba nechavaji nebojacneho Hangara, ktery jim celou dobu kryl zada a ochranoval je pred nastrahy jungle, ve smrtelnych a nekonecnych jamach plnych tekouciho bahna. Prestoze byl vsemi opusten, brodi se statecne ven, kde ho ceka boj s jedovatymi hady a krveziznivymi krokodyli. Zcela bez prekvapeni z hadu dela pasky a z krokodylu kabelky, ktere prinasi brecicim slecnam MiChuBa a ktere uz se obavaly, ze ztratily sveho nejlepsiho pritele a mentora. (hvezdicka – viz nize)
Cesta zpet uz probiha bez problemu. Po rychlem obede, pri kterem Chu opet roni slzy nad par rozsypanymi mincemi. Uz nas zadne plany necekaji. Nekteri primati usedaji ke kniham, ale bohuzel nedokazi ocenit krasy literatury, jako sectely Hoang a pouze si masti ega nad rychlosti cetby. Hangar a No si mezitim davaji par particek. Den konci hranim ferbla a zapijenim slivovickou.
PS 1: MiChu a Ba stale dekuji bohu, ze je Hangar opet v dzungli nalezl.
PS 2: Takhle to dopadne, kdyz nechate Hangara psat denik bez dozoru

(Hvezdicka): Historka z dzungle z pohledu druhych: Vyrazime od kol zaparkovanych v dzungli a cca po peti minutach pohresujeme Hangara. Chu se vraci do dzungle maleho kamarada hledat a po peti minutach ho nachazi dva metry od parkoviste kol, jak je jednou nohou zapadly v trochu vetsi louzi. Pomaha mu ven, zachranuje se Crocsa a pokracuje se dal.


Den 14 |sqrt((5*3-1)^2)|

Vstavame, jak se komu zachce, snidane a fofrem na planovany chill-out. Dnes toho v planu moc neni, hlavne trochu pohnout se ctenim, k tomu jako bonus celice narocne opalovani a valeni na plazi. Na obed k nasi oblinbene restauraci a pak zpatky na plaz. Vecer davame rybky a jako bonus krabika, ktery chutna, jako krevety. Pred spanim kupodivu jeste Panthenol party a brzky spanek – prece jen nas to valeni hodne unavilo.
PS: Hangarovi jsme pujcili knihu
PS 2: Po peti minutach ji bereme zpet
PS 3: V zivote jsme nezazili vetsiho knizniho stourala a kverulanta
PS 4: napr.: „Proc ma jako ta postava v noci na ulici zrovna sedy plast na sobe, chtel tim autor snad neco rict?“
PS 5: Hangare neres!

Den 13 (jako blbej patek)

Rano je tentokrat bez snidane, protoze ma nase madam-domus nejaky blize nespecifikovany problem a tak BaChuNo razi do kseftu pro skutry a teprve pak jedeme na snidani. Po palacinkove snidani mirime na skutrech na plaz cislo 7. Neskutecne vlny. Neskutecny! Fakt! U plaze zkoumame ceduli s varovanim, jaka havet se ve vode vyskytuje a je to v pohode. Jsou to pouze morsti krokodyli, morsti zraloci, morsti hadi a jedovate meduzy, take z more. Vsechny varovani peclive procitame a v augenblicku zapominame a bezime skakat, serfovat a blbnout do vln. Po trech hodinach sbirame sve varhanky a lezeme z vody ven na krasnou plaz, na ktere jsme opet prakticky sami. Nadupavame nase Harleye a jedeme pres neskutecny prales ostrova zpet na obed. A protoze se z nas po pouckach od Dr stali zlatomladeznici, tak z obeda zase jedeme pres cely ostrov na plaz s vlnami. Skaking, serfing, blbing. BaChu zachranuji tonouciho inda, ktery vypada, jako Raj z BigBang Theory a zabava pokracuje dal. Kolem ctvrte vracecka zpet do hotelu, hledani buberova ochoceneho kraba v koralovych utesech po kterych skaceme v kroksach diky nekolikametrovemu odlivu. Sprcha, kreming po opaloving, veca a pak flaska Bacardi s kolou a limetkami.
PS: No je suchar (Stojan Jakotyc)
PS 2: Rano Ba sledujic vrcholy palem, aby se vyhnul pripadnym padajicim kokosaku, temer zakopava o hada viz foto nize:




Den 12

Misto budicku nas budi nas zvonek, ktery by se dal prirovnat ke zvuku startujiciho boeingu, nebo-li nase pani domaci nam nese snidani na prijemnou pul osmou rano do pelechu. ChuMi jsou v takovem stavu, ze se ani nesnazi pokracovat ve spanku a rovnou vstavaji. Hangar No a Ba vesele chrupaji dal. A jde se divocit na plaz! Delame vse, co se na kluky z Prahy a Davle slusi a patri. Cochtani, hrady z pisku, nahaneni krabu, loiv kokosaku, loupani kokosaku (timto dekujeme neznamemu thajcovi v thajsku na thajskem ostrove, ktery nas naucil kokosy rozumne otevirat). Pomerne brzo se pripojuje i Ba. Vecernicci No a Hangar az kolem pul jedenacte. Zabava graduje a my kolem dvanacte odchazime do nasi rychle oblibene restaurace na obed. Ujisteni, ze ryby budou az k veceri jsme nuceni dat si kurata. Cestou z obeda navstevujeme rybi trh, ze ktereho mame vybrane ryby k veceri, nakup a zvykani Panu (betelu), ktery je opet vicemene hnusny a o nicem (priste uz to musi byt lepsi) a navrat na plaz. Zkousime i snorchling, pri kterem je i neco videt (rybky, musle, zevy, jezci, koraly) a pokracujeme v opalovani a cteni. Kolem pul pate se tvori tri podskupiny a vznikaji
a) bezci BaChu, kteri maji za cil dobehnout na konec nekonecne plaze,
b) plavci a pruzkumnici Hangar a Mi, kteri zkoumaji podrobneji podmorksky zivot bohateho andamanskeho more,
c) sipkova Ruzenka No, ktery chrape v altanu uprostred palem.
Po zkonceni vycerpavajicich aktivit trochu postradame plavce pruzkumnika Hangara a malinko nas znervoznuje, ze naposled co byl viden rikal neco o plavani kraula a protejsim ostrove. Nastesti ho asi po 15 minutach nachazime jak si to strudluje podel koraloveho rifu. Sprcha, repelent a razime do mesta na vecu na rybku, rybku, rybku. Po vece kupujeme velke Bacardi, podle ceny patrne kradene z duty-free shopu, limetky a kolu. Ferblik, sosan, alkac a chrupec.
PS: Indi neumi pocitat, cenu obeda si tak urcujeme sami. Najs!




A jedna provokace:


A nakonec mala otazecka: Co maji Chu a Ba na sobe?

Den 11 (eleven)

Den zaciname zhruba v noci, kdy vstavame driv nez dost brzo, asi kolem druhe hodiny rano. Po vylodeni z hotelu nas na ulici cekaji dve ustajene dodavky na odvoz na letiste. Posadka NoMiHangar seda do taxiku, ve kterem za volantem sedi Fitipaldy. Druha posadka ma uz na mistni pomery normalniho ridice, jen je znepokojuje kdyz ridic objizdi policejni zatarasy a na zastavujici gesta policistu reaguje prislapnutim plynu na podlahu a smazi to dal. Predpokladame, ze zadne papiry nema a ani by je ke svemu mlademu veku nemohl dostat. Na letisti nas po prijezdu zastavuje armada ke kontrole pred vpustenim do haly. Vsichni krome nejmenovaneho clena jsme vpusteni, jen jediny Mi je zadrzen pred vchodem, jelikoz nema vytisknutou letenku. Vojaky se snazime presvedcit, ze opravdu leti s nami, ti vsak na to nijak nereaguji a Miho nam zabavuji. Vevnitr s prosikem prichazime na prepazku Air India, kde uz nam jeho letenku na jehlickove tiskarne tisknou a tim padem musime zavrhnout plany na poklidnou a neajtackou dovolenou. Pri odbavovani uz vsichni fnukame, protoze uz vime, ze se musime s jednou nejmenovanou zenou rozloucit. Po srdceryvnem rozlouceni se vydavame na snidani do meka zajist zal na Maharaju a zmrzku a pak uz sup k nasemu Gatu. Po naboreni na private jet se uchylujeme ke spanku, ktery neustale vyrusuje neuveritelny zvuk nejakeho poplasneho zarizeni, ktery se v pravidelnych minutovych intervalech ozyva. Pri mezipristani zjistujeme, ze vypatlany typek o dve rady pred nami, ktery uz za letu chrapal na cele kolo, si nebyl schopny uvedomit, ze je to budik jeho telefonu, ktery lezel v jeho naprsni kapse. 10cm od ucha! Predtim se s nami jeste dohadoval, ze kdyz sel dozadu do letadla, tak se ten zvuk ozyval od tam. Po duraznem upozorneni si ho tedy konecne vypina a druha pulka letu tak probiha uz jen za jeho minometneho chrapani. Milion tisic pet set dvacet byrokracie (No: „birokracie“) a pak nam ujizdi prvni lod na ostrov Havelock a tak chytame az dalsi, co jede za tri hodiny. Na Havelocku taxi a frrr do apartmanu. Ubytovani a hnedka koupacka na bile plazi v paradnim pruzracnem mori s nadhernym vyhledem na kokosovy haj. Probiha hygiena a vyrazime na veceri do mesta, kde si davame vybornou rybisku za par menecennych stribrnacku (spolu se spritem za 60 Kc na osobu) a dal zatim nic, protoze to pisu pri jidle.
Pokracovani po jidle:
Po jidle zkousime Panu, coz by mel byt mistni zvykaci tabak, ktery by nas mel uvest do dobre nalady. Zatim jsme ale Panovi panici a tak nevime, jak ho spravne pozivat a tak ho po dvou minutach strastiplneho zvykani vyplivujeme. Jediny Mi ho nechava o chvili dele a pak se smeje palmam. Vecer pak sosan pri kartach a loveni dvaceticentimetrovych krabu holyma rukama v podani Noa a Hangara.
PS1: Hangaruv uces je vic sexy, nez Elvisuv
PS2: Drahyk nam uz dluzi litr do banku. Za vody a tak.


Den 10

Dnesni snidane je nam prinesena az do postele. Bohuzel je to opet omeleta bez chuti. Rozhodli jsme se, ze vyzkousime mistni hromadnou dopravu a vyrazime na nejblizsi zastavku metra. K nasemu prekvapeni se ocitame v cistem modernim vagonu, ktery by mohl byt vzorem pro prazske metro. Samozrejme vystupujeme na spatne zastavce a usetrene zlatacky z hromadne dopravy cpeme do tuk-tuku, ktery nas odvazi k cestovce, kde se pokusime zaridit ubytovani na zbytek naseho dobrodruzstvi. Cena je bohuzel nasim nepritelem. Po prvotnim neuspechu se delime na dva tymy. Chu a No hledaji jinou cestovku a BaMiDrHangar jdou na main-bazar hledat dalsi poklady z indickych stanku. Domu se vracime se zarizenym ubytovanim a spoustou kramu. Na hotelu Dr zkoli teplota 39 a zbytek dne travi v posteli. Kdyz nezabira paralen 500, tak se snazime Dra vylecit pomoci ritualnich tancu. Ani to ale nepochopitelne nezabira a tak nadrzeny Chu vytahuje zbytek zdraveho tymu na Dark Knight Rises. Bohuzel vsak u pokladen zjistujeme, ze je v hindstine a tak se Chu, jako ubrecena holcicka, odvali do subwaye, kde zajida svuj zal. Zbytek vecera stravime u rodinneho filmu o varejici kryse a planujeme dalsi dobrodruzstvi.
PS: Utratit Drahyka, ci neutratit Drahyka? Tot Otazka.


Den 9

Vstávačka v 7:30, snídaně, žádné balení (ani vybalování neproběhlo), jen odmrazování Dra, který spal přímo pod klimatizací, ačkoli čudlíky měl na dosah ruky a šuk ke Stigovi do párty-káry. Náš ochočený řidič už ví, jak nám udělat dobře a po pár hodinách zastavuje na pitstop pro vodu a chipsy. BaMiChu si po cestě čtou, Dr poslouchá Britney Spears a Hangár obírá Noa ve vietnamským žolíku o zlaťáčky. Cesta mordor, jednouproudá silnice s okrajem posypaným hlínou a bordelem, kam se musíme vejít s protijedoucími kamiony. Po šesti hodinách přijíždíme do Dillí a míříme Chuovi na letiště pro baťůžek. Stig nám staví na záchytném parkovišti a my máme unikátní šanci si na pět minut ozkoušet indickou veřejnou dopravu. Teda řeknu vám, nic moc. Luxusní, klimatizovaný, dřevem vykládaný, televizí nadívaný, okřeslěně pohodlný minibus to rozhodně není. Na letišti nás posílají od čerta k ďáblu, pak Chuovi berou i pas a tomu tak zbývají jen oči pro pláč. Po dalších 45 minutách čekání před výstupním gatem 3 přichází poslík s batohem. Dostat batoh a pas však není jen tak, musíme vyjednávat o předání s chlapem, co neumí anglicky a má u sebe kulomet. Nakonec se Chu upisuje k darování ledviny a bágl tak dostává. Chu dojetím valí slzy jako hrachy a dalších deset minut se s báglem vášnivě objímá. Ostatní už poněkud hladoví (je 14:30 a my jsme ještě neobědvali) berou z báglu Chuovy zásoby na zimu a zaplňují hladová břicha. Stig nás poté odváží do poměrně hezkého hotelu West Inn poblíž ulice Patal Nagar, kde se rozdělujeme na dvě skupiny. BaChuHangár jdou do local restaurant, zbytek míří tuk-tukem do nejbližšího meka na Chicken Maharaja Mac Menu. Všichni se po hodině schází a jde se najít obchod s alkáčem, což tu vůbec není jednoduché. Všichni na nás koukají jako na kanály, když se ptáme na cestu, až se nakonec dostáváme skrz mříže do místního ghetta, které vypadá přesně jako z amerického hororu (jen bez pobíhajícího křoví). Podle hlavní zásady bezpečnosti se okamžitě rozdělujeme a hledáme obchod každý za sebe. Před shopem hotová pranice, jako když za komárů přivezli pomeranče (a že o tom něco víme!). No znalecky obchází frontu a bere podpultovky. Máme dvě pívka na osobu na večer a jsme happy. Po cestě ještě míjíme kino a zjišťujeme, kdy dávají Batmana, Chuovi se zvětšují zorničky a Drahyk propadá zoufalství. Pak už jen cesta na hotel a pívko u telky.
PS 1: Hangár: Hoang je boží.
PS 2: Už nás ta Hangárova samolibost nebaví, asi dostane kanadu.
PS 3: Kdo netroubí, není Ind. Tů tů tů.


Den 8

Roztomiloučcí vstáváme v 7:16, balíme a rychle do sebe ládujeme tousty s marmeládou a míchaná vajca. Po checkoutu bereme Noovi dárky a štrůdlujeme si to skrz tržiště a náměstí směr Sting. Třímetrová bambusová tyč se ukazuje, jako mírně neskladný dárek a tak No cestou trefuje jeden skůtr a semtam nějaké elektrické vedení. U našeho párty-busu se za Stingova přísného pohledu loučíme s tyčí a střílíme jí prvnímu tuk-tukáři. Ten jen nevěřícně kouká, ale poté co se dozvídá, že tyč byla dárek pro Noa a on jí dostává darem od něj, jí s radostí přijímá, nakládá do tuktuku a vyráží vstříc lepším zítřkům. Po dvou dnech Hangárova mlčení a autismu se ze zádi našeho busu ozývá: „Vostrý“. Hangár konečně pokořil Noův rekord v Angry-Birds a je s ním konečně zaše řeč. Uprostřed ničeho stavíme na oběd a dáváme si noname jídlo, jelikož to s angličtinou místních osadníků není nejslavnější. Překvapivě dostáváme jako vždy placky (Nany a Roti) a kuře v kari masala omáčce. Cesta do Mandawy ubíhá rychle, akorát je často pouze jednoproudová, takže se přetíženým protijedoucím truckům musíme vyhýbat v pangejtu. Odpoledne dorážíme do Mandawy, DrChu jdou prohlídnout město a zbytek hazardí. DrChu se po hodině vrací zvalchovaný jak svatební šaty, jelikož je celou dobu doprovází jeden místní otravník. Poté už společně vyrážíme na večeři (Jakmile ale se slečinkami DrChu jdou chlapáci, tak už je nikdo neotravuje), kdy po cestě potkáváme tisíc papoušek a tisíc páv a nejvíc odchytávačů. Nejprve se nám nedaří najít levnou restauraci, přesto však ačkoli jelikož nýbrž v hledání vítězíme. Nacházíme přijatelnou restauraci s kvalitním jídlem a čistým nádobím označenou, jako „Best choic of Lonly Palanete“. Nevíme co tím místní chtěli říct, ale pak už to neřešíme. Chuova kola smrdí po moči, skleničky po kanálu, ale jídlo to naštěstí zachraňuje svojí chutností, dobrou cenou a pálivostí. Po večeři se vracíme do našich pokojů, které ví o sexu víc než my viz výjevy z kamasutry na zdech a v přiložených fotkách.
PS: Hangár hlasí návrat krále, boss je znovu v akci.


Den 7

Zatímco v královském apartmánu je noc jako v peřince, v přístěnku pod schodu u třech drsňáků je pěkně nic moc. V půl sedmé jsou ChuMiDr buzeni místními uklízeči, kteří vedou boušlivou debatu pod okny naší ložnice. Po self-service snídani razíme k pevnosti, avšak cestou se všech pět chlapů zájezdu nechává zlákat k netradiční prohlídce pevnosti pomocí takzvaného Flying Fox, neboli zdolávání i 60ti metrových výšek na vysutých lanech v horolezeckých postrojích. Fifinka Dr se alespoň odhodlává k tomu chlapy vyfotit. Jízda je to neskutečná, opravdová mužo atrakce. Dr se zatím prochází po prvním nádvoří pevnosti a obdivuje begónie. Po cca hodině jízdy artakce končí a my razíme v šesti jedním tuktukem na Jaswant Thanda. Po kukačce frčíme dál do města na oběd ve vyhlášené omeletárně, o které vyšel článek i ve skopčáckém periodiku a na Lonely Planet (a tyto informace jsou velmi zdůrazněny na všech reklamních nápisech). Po překvapivě dobrém obědu jdeme na trh nakupovat koření, čaje a především No-ův dárek. Mi a Hangár odvádí chlupa No na hotel do bazénu a druhá skupina po hodině kupuje láhev Bacardi a krásnou hliněnou zdobenou praktickou dvacetilitrovou vázu. No je nadšený, ale to ještě neví, že se jedná teprve o první polovinu dárku. Každopádně na terase dáváme první drinky, Chuovi volají z letiště, že konečně mají jeho bágl a mastíme karty. Cca v 7:00 jde skupina MiChuDr na véču zpět do omeletárny a pro další praktický dárek pro Noa. Tentokrát dostává třímetrovou bambusovou tyč, kterou může po místním vzoru použít jako lešení. Opět má velikou radost a stejně tak i okolí, které tomu všemu přihlíží. BaNo a Hangár zatím čekají na večeři a všichni se připravují na oslavu Noových 24. narozenin. Zatjaql.

PS 1: Mi přichází na teorii vícedimenzionálního vesmíru ve kterém je v bambusu ještě jeden mnohem větší bambus, nebo-li ve 4 ráno čučí do skříně a na otázku, co dělá tvrdí, že jí kontroluje.
PS 2: Hangár se stále snaží o lepší score
PS 3: Fotky z jízdy na lanech budou později a bude i video. Heč.


Den 6 (Sex)

Ranní vstávání v 7:00 se obchází bez ranního sraní u Ba a No, takže všichni jásáme a slavíme. Dáváme si rychlou, netypickou snídani: čaj, tousty, vajíčka a panáka slivky. Po snídani nás před palácem lásky a průjmů čeká Mr. Sting a na čas v 08:01:00 vyrážíme směr Jodhpur. Cesta utíká pomalu, ale vzhledem k přátelským vztahům v cestovatelské skupině Thaicrew nakonec utíká rychle. Po cestě spíme, posloucháme hudbu, shodujeme se, že Sony Ericsson je nehorší, řešíme světový mír a atomovky. V půli cesty Hangár dostává na zadel v Angry Birds a od té doby je trudomyslný. Téměř před koncem cesty potkáváme směčku velbloudů, která neohroženě čeká střídavě na kolejích a silnici na to, aby se z nich staly cigarety Camelky. Sting nás vyhodil uprostřed smrdutého bordelu a srdci tržiště a rukama nám ukazuje, kudy do hotelu. Cesta do hotelu je ale samozřejmě uplně obráceně, než ukazoval a po chvilce hotel nacházíme ve staré historické části Jodhpuru. Pokoj BaNoHangár je krásný v druhém patře s výhledem do zahrady a na majestáteckou pevnost. Pokoj ChuMiDr je přízemní kamrlík pro opuštěné chudáky (předělaný sklep). Po příjezdu dáváme předvečeři, hluboký bazén, sprchu, znova večeři, šošán, pivo, deník, Hangár Angry Birds a to je asi tak vše. S pánem Mlokem.
PS: Proč komentují jenom No-ákovi?
PS 7: Hangár se stále snaží o lepší score.



Den 5

Drahá rodino,
Po další ranní omeletě se chystáme na další dobrodružství. Bohužel zjištujeme, že se mezi skupinu nebojácných průzkumníků zapletlo pár slečen. Na další expedici vyrážíme pouze v pěti a No brečí na hotelu zůžován hnědými démony. Naše dnešní dobrodružství začříná na úpatí hory pod Fort Amber, kde se slzami v očích nasedáme na ztýrané sloňe, kteří nás vynáší na vrchol hory. Na vrcholu zjišťujeme, že je tu další slečna v našich řadách a on slečna Ba se také pouští do boje s hnědými démony a vydává se směr hotel. Další zastávka je v City-Palace a Jantar Mantar, kde Chu sbírá klenoty z indické módy. Na oběd se stavíme v místní restauraci zatemněné boční uličce, kde hnědí démoni opět útočí a „princezna Jasněnka“ Chu (viz střevíce) podléhá. Ostatní se rozplývají a vzpomínají, jak Hangár (a.k.a. hráč, boss, vítěz, pán) zkrotil bosou rukou dvě krvežíznivé kobry díky jeho božské hře na píšťalu a přirozenému šarmu. Po obědě vyrážíme směr Hava Mahal, kde Mi okrádá další místní prodejce. Podle místních tradic se čtyři skládáme do tuk-tuku a jdeme na hotel, kde nacházíme No u bazénu, kde brousí nářadí a chystá se na dvě opálené armádní recruitky z Izraele na druhém břehu bazénu. K jeho zklamání Mi tasí své mužo a hned se ocitá na pár lechtivých fotografiích s usměvajícími se slečnami. U večeře poslední dva stateční (Mi a velepán Hangár) se rozhodnou poškádlit ony hnědé démony a objednávají si neznámá překvapení z indického menu. Po večeři si DrMiHangár vychutnávají pivo, které Mi a Hangár nebojácně pořídili na černém trhu v temných uličkách Jaipuru za společnosti rozplývajících se izraelských krásek.
PS: Bitva s démony stále pokračuje



Den 4

V 8:30 snídaně – slivovičku na zapuzení červíčka. Dnešní menu: tousty z vypnutého toustovače, zžluklé máslo a pro šest lidí 7 omelet. Po snídani nastupujeme k našemu Stingovi do PartyBusu a pak kvůli neodbytnému Chuovi hledáme místního felčara, jelikož Chua pálí očíčko a jeho medikamenty má pravděpodobně šťastný nálezce v Uzbekistánu. Hangár má růžové Crocsy. Kapičky od místního šamana získáváme a zapojujeme se tak do místních pokusů pro první atestaci léků na lidech. Jedem směr Jaipur a po půl hoďce zastavujeme na místě, které nechal vystavět někdo pro někoho, protože byl veselej (Fatehpur Sikri). na parkovišti nás odchytává průvodce a domlouváme cenu 300rp, když budeme spokojeni. Pevnost dobrý, jen místní nahaněči, včetně potomků, jsou dost otravní. Jeden malý byznysmen si oblibuje ChuBa a kolegiálně je nazývá Alibabami. Jelikož byl sympatický, dělají s ním po prohlídce byznys – oba ekonomy z VŠE pěkně oškubal. No úspěšně okrádá svým šarmem dalšího prodejce. Chuovi se snažíme vnutit kalhoty se sloníky, ten však na to že je nikdy v životě nosit nebude. Pro jistotu mu je však raději kupujeme. Co kdyby náhodou. Po půl hodině cesty následuje zastávka na oběd, kde se pro změnu úspěšně necháváme oškubat my. Jídlo drahý, malý a nicmoc. Další zastávka je po další hodině v Abhaneri, místě kde se mimo jiné natáčela část nového Batmana. Obklopuje nás gang místních dětí a aby nás nechali nastoupit do party-busu, uplácíme je žvýkačkami. Po další hodině dorážíme do Jaipuru do krásného hotelu s bazénem, ale bez dvou postelí. Nešťastníci Chu a Hangár dostávají matrace na zem. Večer už jen hostina, pívec a šošán.
Drahyk – robocop
PS: Chu je chuj (Hangár: „stále hledá své koule“ ) a neúčastní se zápisu do deníčku, pač telefonkatí se svým bossem.


Den 3

Pokoj BaNoHangár budí budíšek v 8:45, který ještě úspěšně dalších patnáct minut igonorují, dokud je Chu z vedlejšího pokoje svým klepáním nevzbudí. Scházíme se na střeše hotelu, kde dáváme ke snídani za příomnosti milionu much neopečené tousty s džemem a vaječné omelety, k pití nám podávají masalu. V deset na nás před hotelem čeká náš ochočený řidič a už to s námi masíruje směrem Taj Mahal. Tqam nejprve odmítáme zaplatit za vstup 750Rp, po půl hoďce ale však zjišťujeme, že nemáme na výběr. U vstupu chtějí Miovi zabavit bublifuk, ten se však nedává a nechává si ho u našeho nového kamaráda – nahaněče – průvodce. Samotný Taj Mahal la bomba! Jako z obrázku, všichni jej fotíme na všechno, jen Chu se stále snaží najít svojí krosnu a obvolává všechna světová letiště. Na místě se fotíme ve všelijakých pozicích, dále se s námi fotí parta indických čmoudů, před kterými Hangár utíká a pak na nás z povzdálí dělá homofóbní gesta. Po prohlídce dáváme moc moc mňam mňam oběd. Další zastávkou je Agra Fort, tam se dělíme na dvě skupiny. DrHangár ochotně platí dalších 250Rp a jdou se podívat dovnitř. Škrti BaChuMiNo se jdou podívat po obvodu. Jakmile se nacházejí v nejzašší části, spustí se pravý indický slejvák a než se dostanou zpátky, jsou zralí na sušičku. Po dešti přichází i suchá druhá dvojka a jedem na hotel pro nové obléčo. Po hodince oddechu bereme před hotelem tuk-tuky a frčíme do místního tržiště pořídit Chuovi něco na sebe. Úkol číslo jedna: pořídit boty. Měli jsme představu na které se shodlo 5 ze 6ti členů zájezdu. Po pár prohlídkách Noa cvrnká jeden obchod do nosu, ostatní však pokračují dál. Za chvíli však No vybíhá na hlavní ulici a pořvává na zbytek, že musíme fofrem do obchodu, jinak si Chu vybere botky podle sebe. Chu ze strachu před naším výběrem už má botky podle svého gusta zaplacené a spokojeně odchází. S tím se však ostatní nestotožňují. Přichází na Chua takový psychický nátlak, že boty vrací a naprosto zdeptán obouvá botky, které splňují zbytku posádky jejich nejniternější vlhké sny. Chu škrábe, brečí, piští, vzteká se, dupe a brání se seč může – zbytečně. Boty nejlépe specifikuje písnička: „Moje střevíčky jsou jako ze zlata, když je mám, připadám si tuze bohatá.“ Jsou zlatou nití prošívané, drahokamy posázené, krokodýlí kůží nadívané „Alladinky“ za pet sto tisic ojro (300Rp) na které všichni rádi přispíváme. My procvičujeme břišáky v záchvatek smíchu a Chu zdeprimován kráčí z trhu na hlavní ulici, kde na nás všichni nevěřícně hledí. Po nějaké chvíli dostáváme upozornění, že se jedná o místní svatební obuv, což našemu záchvatu smíchu moc nepomáhá. Mezitím vznikají nové přesdívky, jako: Princ of Persia, Alladin, Mléčný šejk, Sultán Suliman, či džin z láhve. Po cestě přečkáváme déšť a dáváme výbornou levnou a velkou véču v místním stánku na ulici. Chilli překvapivě pálí jako čert. A místním tuk-tukem mažeme zpět na hotel. Cesta Mordor, zvláště pak když ve tmě v místním chaosu jedeme beze světel. No se u hotelu ještě snaží usmlouvat další pívko o v přepočtu 4,-Kč levněji, to se mu ale nedaří a tak dotčeně odchází – prý šlo o princip. V hotelu ještě šošán a díky če.
PS: (Rytmus k botkám): „záviděl som“