Den 19

Po třech hodinách vydatného spánku se probouzíme vyjetý jak parník z garáže, ale ne všichni ve své posteli. Přestože každý má svoje kanape, No se budí vedla Ba na skromném manželském lůžku. Z příchodu do Casa particulares si toho však moc nepamatují, což je uklidňuje, nic zásadního se určitě nestalo… V párty náladě se nasnídáme a sbalíme naše saky paky. Usměvavá madam-domus se zas jako vždy směje každému našemu španělskému slovu, aspoň se s ní fotíme a čekáme na naše známé, kteří nás hodí přímou linkou až na letiště v Havaně. Po chvíli přijíždí kapitán ve svém korábu a poté ještě nabíráme dva turisty a vyrážíme. Řidičovi vysvětlujeme, že bychom se ještě rádi mrkli za Benitem a řekli mu poslední hola,ten s úsměvem souhlasí a vypráví příběh o tom, jak měl Benito techtle s jeho mama (ostatně jako nejspíš s každou mama ve Viñales). V tu chvíli už jsme samozřejmě daleko za Viñales a tak si musíme na Benita počkat až na příští výlet na Kubu. Cestou exhalujeme kůží alkohol, pospáváme, propocení se přilepujeme ke koženým sedačkám a snažíme se zahnat lorda Poblijóna. I když cesta trvá asi o hoďku a půl déle, než když jsme jeli splašeným taxíkem, pohodové tempo našemu žaludku vyhovuje, sedačka nadskakuje v rytmech reggaetonu, kocháme se krajinou a neskutečnou bouřkou, která se naším směrem žene a dopřáváme si poslední letmé náhodné vzájemné dotyky. Kolem 13:00 přijíždíme na letiště José Marti, kde prosíme policistku, aby nás vyfotila. Ta celá zaneprázdněná koukáním doblba takto podřadný úkol odmítá, tak alespoň odchytáváme taxikáře, který velmi profesionálně fotí naše nohy. Chvíli hrajeme žolíky (Ba a No na Mi sprostě vymýšlejí léčku, ale Mi jakožto velký ajťák jim to ani trochu neprokoukává), odbavujeme bágly a poté se jdeme odbavit i my. U kontroly pasu na nás celnice něco španělsky štěká a když prosíme o angličtinu, tak opakuje to samé. Po chvíli nám dochází, že chce abysme zaplatili departure tax 25CUC, na kterou je spešl okýnko jinde a kde nám dají na letenku blýskavou nálepku. Tak nedobrovolně jdeme do fronty, které jsme se záměrně předtím chtěli vyhnout. Další z místních big-fat-mama na nás ani nezvedne zrak, lepí nálepku a jdeme zpátky k pasům. Všechny kontroly a rentgeny probíhají v pořádku a tak jdeme do duty-free zóny, kde jako velcí Adamovo „kamarádi“ kupujeme krásnou láhev Havany. Mi zas panikaří, že nám ji zabaví, ale máme paragon (ve skutečnosti nemáme), a tak jsme v klidu. Naše letadýlka čekají prakticky vedle sebe a rozdíl odletů je jen 20 minut. A tak sedíme všichni spolu na jednom atolu a smutníme. Pak přichází ta chvíle, kdy se musíme rozloučit, takže padají poslední objetí (No), poslední sprosté nadávky (Mi), poslední nejapné fóry (Ba), slzy jako hrachy (všichni) a za nechápavého pohledu všech ostatních nastupujeme do dvou různých letadel.

Let AirFrance: Mi usedá do svého Jumba, vedle něj si sedá volné místo a vedle volného místa si sedá španěl jak Brno. S ním je možné komunikovat pouze ve španělštině, což po třítýdenním tréninku není žádný problém a tak si barvitě vyprávíme Quanto costa, Es muy caro, uno hamburgesa con quesa y jamon por favor señorita. Let probíhá překvapivě klidně a tak ho Mi skoro celý prospává. Po přistání v Paříži musí oběhnout celý terminál, protože mu letadlo do Prahy sedí přesně na druhé straně. Při čekání na nalodění do Bombardieru přichází slušně míněná semeska od Chu, jestli má Miho kdo vyzvednout. Chu samozřejmě netuší, že právě spadnul do léčky a tak ho čekájí dva výlety na letiště v Praze. Mi bezpečně vzlítá, koketuje s letuškou, koketuje s výbornou třešňovou bublaninou, přistává, odchytává bágl a jde hledat Chu. Ten už čeká před letištní halou s otevřenou náručí a se svojí dražší polovičkou. Hned po láskyplném přivítání nasedáme do auta a od té chvíle Mi vypráví všem kolem sebe na potkání zážitky z Kuby. A jestli neoněměl, tak je vypráví dodnes.

Let Aeroflot: Ba a No let prospávají, když zrovna nespí, tak sledujou na telce simsňáky nebo paří na monitoru Casino (No jakožto zkušenější gambler dává Baovi pořádně na frak). V Moskvě tito naši dva malí přátelé přestupují z krásného klimatizovaného terminálu zpět do hnusného smradlavého a přetopeného termose, který by si nezadal ani s některými kubánskými. Po cestě přichází prohlídka zavazadel a kde nic není ani Havana Club nebere – doslova. Arogantní namyšlené ruská kr…asavice jim sděluje, že pokud není zboží přesně zabalené podle předpisů, tak si ho s sebou vzít nemohou. Nezabírá na ni nadávání, sprostá česká slovíčka, pláč, hysterický smích, prostě nic. Jediné, co se jim podaří usmlouvat je to, že si alespoň mohou na místě vypít pivka, která měli původně v plánu dovést tatíkům. Smutní tak odcházejí ke svému letadlu, před naloděním ještě rychlý skype s mourem a hurá do letadla. Tam si rovnou zabírají každý jednu řadu sedadel, ze které si dělají postel a než letadlo vzlétne už chrní. Samotný odlet provází menší komplikace, kdy jeden z pasažérů je ochrankou odveden z letadla, což let asi o 45 minut pozdržuje. Na letiště v Ruzyni Noovi klasicky nedoráží batoh. Před uvítání s děvčaty nemytci ještě rychle čistí zuby a snaží se voňavkou zamaskovat poněkud jeté oblečení. To se jim daří a tak je čeká slaďoučké přivítání.

A zazvonil zvonec, pohádky je konec a komu se to nelíbí, ať nám pr**l políbí!

Sbohem Kubo, budeš nám moc chybět…

Reklamy

Den 18

Vstáváme na devátou vyfouknutý, jako bublifuk, s obtížemi konzumujeme snídani. Na desítku jdeme na náměstí, kde už máme domluvenou drožku na 60km vzdálenou pláž (jojo, s posledním mořem ve Varaderu jsme kecali). Amerikanou ještě s dalším německým párem jedeme na pláž na ostrově Cayo Jutia. Cesta amerikanou je nejpomalejší, předjíždí nás i děti na bobech, ale alespoň nám u toho pěkně hrajou. Po hodině a půl dojíždíme k celní kontrole, kde po nás poprvé na Kubě požadují pasy. Ještě že jsme si je poprvé na Kubě nevzali sebou. Diplomatický konflikt žehlíme s briliantním anglickým přízvukem a tak nás pouštějí dál (stačí dělat, že neumíme španělsky, což nám nedělá problém). Na další štaci platíme vstup a opět nemáme passporty. Nakonec se ale dostáváme na pěknou pláž, kde se čile koupeme a jelikož máme poslední zbytky pantenolu, tak v 13:00 leháme pod sluníčko a grilujeme. Na šestou se vracíme zpět do Viňales, kde máme sray se švýcarskými kamarády a míříme k šéfíkovi Benitovi. Abych mu nezůstali nic dlužní, bereme dvě havany, on přidává třetí a s jeho příbuzenstvem za zvuku fotbalu (ARG:URG – 1:2) opět debatíme o životě. Benitova žena nám připravuje brambůrky z jakéhosi kořene a úžasné kukuřičné placky. Před rozloučením nám Benito dává pusu a X doutníků pro naše kamarády (ještě, že žádné nemáme). Na devítku na véču a v 22:30 sray se švýcary na náměstí. Kupujeme čtvrtou havanu a po hoďce přeparkováváme vesmírné lodě a jdeme na party. Pár píveček, trsing a v 3:00 přesun s místníma na stadion, kde ještě vyrušujeme místní bukanýry od hry na honěnou a do půl šesté smutníme nad odjezdem. A sakra, to už je další den.

Den 17

Jelikož dnešní den píšeme po flámu, tak si nepamatujeme, jak jsme den začali. Ale asi bychom to tipovali, že budíčkem a snídaní, ale ruku do ohně za to nedáme. Jdeme do centra na bus, co nás má povozit po okolí, avšak na autobusové zastávce kolem koukolem nás odchytávají místňáci a nabízejí nám za stejnou trasu stejnou cenu, ale s taxíkem. Bereme tedy tágo (ale jak řikáme, ruku do ohně za to nedáme). Trip obsahuje návštěvu dvou jeskyní, jedné nabubřelé infantilně pomalované skály (kterou nechal Fidel pomalovat výjevy z pravěku), vyhlídky na celé údolí Viňales a tobaco-fabrique. První navštěvujeme Cuave de Ludigo, kde platíme 5CUC za prohlídku jeskyně, projížďku po jeskynní říčce na lodi a jeskynní vodopád. Než si naše oči ale stihnou zvyknout na tmu, prohlídka náhle končí a vyhazují nás z lodi na druhé straně skály. Tam nasedáme zpět do našeho taxi a odjíždíme k druhé jeskyni. Platíme vstup 2 CUC a procházíme si jí sami, jenže (nevíme jak to správně podat, ale) ve chvíli kdy poslední člen naší mnohačlenné výpravy vkročí do jeskyně, tak ten první už je venku z druhé strany. Dále se přesouváme k oné pomalované zdi, ale ještě před vchodem (a platbou vstupu) se obracíme na patách a odjíždíme, jelikož Fidelův talent se v malování patrně neprojevil. Taxík nás hází k místnímu šéfíkovi s kaubojským kloboukem, který vlastní poměrně velkou část tabákových plantáží, z jejichž listů se posléze na kolenou místních krasavic válí doutníky Kohiba, Monte Cristo a tak. Dostáváme malou exkurzi, jak se takový doutník vyrábí a šéfík nám umotává 3 Hansgemachte cigars na svých zručných kolenou. Jako na slovo vzatí odborníci označujeme tyto doutníky za to nejlepší, co jsme tu zatím měli (porovnáváme s předchozíma dvěma). Poté jdeme k němu domů na kafíčko, kazíme dvěma turistům z dánska jejich dovolenou, když jim líčíme jak je nanic mít na Kubě zaplacené a rezervované všechny hotely, když se dá bydlet v Casa Particulares, což je podstatně levnější a komfortnější varianta ještě přikořeněná mnohem lepším jídlem. Jejich tváře nám zlepšují náladu, že nejsme jediné brambory na Kubě. Poté nás už zas čeká taxikář, který nás veze na vyhlídku po údolí. Po vyhlídce se zas vracíme zpět do města, dáváme oběd, internet a leháro na pokoji. Po malém odpočinku nás ale chytá chuť na doutníky a rozhodujeme se, že si zajdeme k šéfíkovi pro doutníčky na takovéto večerní žvékání. To ještě nevíme, jak to u šéfíka dopadne. Po příchodu nás vítá, dává nám doutňase, usazuje nás u sebe na terase a říká nám, ať počkáme, než provede jiné typické zaprdlé turisty. Po chvíli si k nám přisedá, zapaluje doutníky a otvírá flašku místního rumu a společně rozjímáme o životě. Z 10 min, co jsme původně plánovali, že tam zůstaneme se klubají 3 hodiny parádního chilloutku a kdybychom nemuseli na večeři, tak tam sedíme do dnes. Na osmou se vracíme relativně slušně ojínění na večeři, tu zvládáme za pár a pak se vydáváme na naměstí, kde nás čeká party-time. Jako správní škudlové kupujeme rovnou celou flašku rumu a koly, která vychází stejně, jako dvě cuba libre u baru. Jako samaritáni zveme od vedlejšího stolu dva švýcarské turisty a paříme. S jednou láhví se ale nespokojujeme a tak kupujeme rovnou třetí. Ve dvě ráno se rozhodujeme, že očíhneme místní disko, které však zrovna končí a tak jdeme spát. Hasta la Vista.

PS: Stano Zaječí, každou rozječí

 

Den 16

V 8:00 budicek, ale 15 minut ho uspesne ignorujeme a dalsich 15 ignorujeme i Miho. Snidane vedle nemeckych kolacku a No ma zase po nalade. Po snidani jdeme na mistni trhy, balime sve saky paky a starym medvedem jedeme na Viazul. Kupujeme listky za 10 CUC do havany a v pul dvanacte opoustime „fejkovou“ cast Kuby. Cesta ubiha jako o zavod a mame pocit, ze uz se nemuze nic pokazit. Po trech hodinach prijizdime do Havany (Mi behem cesty docita druhou knizku – Chu nam dobre vybral). Na terminalu stojime nekonecnou frontu na jizdenky do Piñar del Rio. Kdyz uz se konecne dostavame na radu, absolutne neochotna kolackova pokladni nam oznamuje, ze dnesni bus uz je plny. Nabizi nam jiny druhy den rano. Tak bereme ten, jenze pak nam oznamuje, ze ten uz je taky plny. Prvni volny je az nasledujiciho dne vecer (a ani to si nejsme jisti). Hazime flintu do zita a bojime se dalsich dnu stravenych v Havane. Abychom zahnali chmury, jdeme se alespon do mistni kantyny najist. S plnymi brisky vypada vse ruzoveji a hledame plan B. Jdeme se zeptat na nabidku taxikaru a cestu ze 100 CUC usmlouvavame na 55 cucaku a to nejmensim kubanskym autem: Peugeot 106. Vyrazime na 182km +- bagr 3 dlouhou cestu. Taxi je asi o 8 CUC drazsi, nez bus, domlouvame se s nim vsak, ze nas hodi az ke casa particullares, cimz se tato ztrata alespon trosku kompenzuje. Po ceste chytame bourku vsech bourek, ridic vsak zustava v klidu i kdyz nevidi ani na sterace. Silnice se meni v potok, ale auto tim jakztakz aquaplaninguje. Behem cesty na dalnici potkavame hejno muflonu, konske sprezeni, uprostred silnice stanek s obcerstvenim, ci deti co mezi pruhy skacou panaka. Ve Viñales se ubytovavame u velmi usmevave madam. Cenu chceme ukecat na 5CUC na hlavu + 3 CUC za snidani s tim madam ovsem zasadne nesouhlasi, tak se domlouvame na cenu 25 CUC za ubytovani a snidani pro vsechny – milujeme jejich matematiku. Pote jdeme kratce projit mesto, na vecu davame v restauraci praseci bifteky, kupujeme doutnase a na de-la-verande sepisujeme denik a premyslime nad zitrejsim fahrplanem a kourime doutnase dlouhe jak invalidni berle.

Den 15

Kolem devate budicek a rozcvicka, oboji vsak promeskavame a budime se az v 9:10. Jdeme na snidani, kdyz tu nahle Noovi prestane chutnat a uprene zira na vedlejsi stul, kde sedi ctyri nemecke velkoobjemove kontejnery. Rezignovane poslouchame monolog na tema tlustosky a kolacky (kdo byl s nami v Asii (Chu), tak vi o cem je rec). Se spunty v usich dojidame snidani a jdeme k mori. Cvachtani a prochazka po mori. Kolem pul jedne prchame pred slunickem na obed do nasi oblibene all-inclusive pizzerie. Ve dve se ale vracime na plaz, kde mame domluveny katamaran. Spolecne s francouzskou rodinou se nalodujeme a plachtime asi pul hodiny od brehu ke koralovym utesum. Tam hodinu snorchlujeme, tahame ryby za ocas, ryby nam ozuzlavaji ocas atd. Na konci snorchlovani si davame ceka s rybama, naskakujeme na katamaran a frcime zpatky. Na plazi se loucime s morem a chytame posledni bronz. Po obronzovani davame tres cerveza v bazenovem baru. Vecer se jdeme vymydlit, prevleknout a na vecu. Hojne vyuzivame svedske stoly, jako predkrm davame hotdog s pizzou, pote kureci prsa s hranolkama, plny talir dortiku a na zaver zmrzlinovy pohar. Cestou z vecere se prekvapive stavujeme na mojito baru, tam davame nespocet mojitek a kolem 11 se presouvame k bazenu, kde uz v podnapilem stavu za svitu luny resime astronomicke dilema. ¿Obiha zeme kolem mesice, nebo mesic kolem zeme? ¿A za jak dlouho? Kazdy ma svou nezpochybnitelnou teorii a vsechny jsou tak vostry, ze jim vsem verime.

Den 14

… continued be to. Na party dorazime v pul jedne, platime deset cucku za vstup a otvira se nam brana do party doupete. V satne nechavame stud a jdeme rovnou pro tri vychlazene kousky, na parket zpivat a tancovat, prosoupat kecky. Parime do tri, kdy party konci, venku bereme low rider, ktery usmlouvame z osmi na tri CUC a jdeme zpet do hotelu. S mensi bandou hotelovych hostu si davame jeste Cuba-Libre ze sedmilete Havany, kterou nekdo donesl a lemonoveho dzusu. Vytvarime tim novy drink, ktery nam v tuto brzkou ranni dobu pomerne hodne chutna. Ovsem kolem pul seste si i my balime svych par svestek a ve vlastnim objeti jdeme spat. Zatimco No spi do pul dvanacte, BaMi vstavaji v pul devate. Ba si na kocovinu dava bazen a pak i s Mi jdou na snidani a prepsat denik. O pul dvanacte budi roztomile spinkajiciho Noa a jdou spolu stastne na obed a pak na plaz. Po plazi davame kratsi chruparec ruku v ruce a pak zase na plaz, kde jdeme znezaneradit slapadlo na pul hodky. Po opalovani jdeme na bar, do bazenu, prevlecti se a na veceri. Davame si pizzu, hotdog, salat, dortiky a zmrzku. Jo vlastne, jeste kdyz jsme se koupali v mori, doternost kubancu, kteri nam nabizeji doutniky dosahuje kritickeho bodu a priplouva k nam jeden v cepici a cernych brylich. Misto pozdravu rovnou odmitame doutniky, avsak nenechava se odradit a nabizi nam travu a koks – „No gracias“. Po chvili priplouva dalsi, tentokrat s potaqpeckou vybavou. Znovu nam nabizi doutniky a nas uz to prestava bavit. Tretiho chlapka, ktery k nam priplouva nenechame ani promluvit a hned mu nabizime doutniky a ze je nam sympaticky, tak mu je nabizime za skvelou cenu. „Spesl prajs for ju men“. S uzasem a prekvapenim jenom polkne, podekuje a plave pryc. Po veceri zjistujeme, ze vsechny cesty vedou do baru a tak se po jedne z nich vydavame. Popijime, poslouchame zivou mistni hudbu a kolem jedenacte se jeste vydavame na nocni koupani do bazenu. Po koupani chruping a brou.



Den 13

Vstavacka klasicky kolem devate, baleni a vymena plazi Playa Giron za Varadero. Pote, co jsme se cochtili v atlantiku, ktery jsme nasledne vymenili za karibik se vracime zpatky do atlantiku. Precijen byl na nas karibik moc teply. Po nejdelsi snidani, kdy platime zas asi po hodine (utracime posledni mistni pesos) jdeme na Viazul ke krizovatce. Za 12 CUC nas bus za tri hodky doveze primo do Varadera, tam bereme mistni bus, kteremu davame jako adresu sveho ubytovani nazev jednoho z nejdrazsich hotelu ve meste. V hotelu vsak zjistujeme, ze je jeden z nejdrazsich a tak jdeme hledat dal. Vsechny prijatelne hotely jsou plne, Casa Particullares taky. Nakonec se rozhodujeme mezi levnejsim hotelem se snidani a hotelem na urovni tech nejdrazsich, ale s all-inclusive. Jelikoz jsme nizkorozpoctova cestovatelska skupina, ktera nema rada hotelovy styl dovolentych (hotel-plaz-hotel-animace-hotel), tak bereme samozrejme ten drazsi s all-inclusive (pri vyberu zvitezilo zlatomladeznicke „ja“ nad tim sporivym cestovatelskym). Okamzite bereme plavky a bezime na Best forever, together ever and never, hucci tucci, moc moc dobrou mnam mnam zdravou, you touch my tralala, la playa Plaz! Tam se rochnime a dovadime, dokud nemame dva varhanky na zadnicich s tremi pistalkami. Z plaze se jdeme osladit do bazenu, pak sprska a jdeme se vymazlit na vecer. V kazde restauraci davame dva chody a k tomu nespocet pivecek. Jelikoz jsme unaveni po cestovani, davame zejdlik ! Ne ! Vjertel drinku a chystame se jit chrupinkat. Pricupitajici animatorka nam kolem jedenacte oznamuje, ze se pulka baru presouva na party do Casa de la Musica. My s unavou v ocich tuto moznost zavrhujeme, ale v hlouby duse u nas klici male zrnko parminku. No je samozrejme pro kazdou party, Mi zase negativne ambivalentni a Ba ponekud nerozhodny. Situaci nakonec rozhoduje Ba, ktery s plnou sklenici Cuba-Libre s moznosti jit na party zcela nesouhlasi. Po par locich se jeho naprosty nesouhlas meni na vahavy nesouhlas. V pulce sklenicky uz zacina tuto variantu mirne pripoustet a s prazdnou sklenickou uz s No veli „Jde se na Party!“ Pred hotelem se schazi tlupa samyc (!) a tri party boyove z Prahy. Holky nasedaji do krasnych starych taxiku a my do Ekelhaft Lady. To be continued…