Den 19

Po třech hodinách vydatného spánku se probouzíme vyjetý jak parník z garáže, ale ne všichni ve své posteli. Přestože každý má svoje kanape, No se budí vedla Ba na skromném manželském lůžku. Z příchodu do Casa particulares si toho však moc nepamatují, což je uklidňuje, nic zásadního se určitě nestalo… V párty náladě se nasnídáme a sbalíme naše saky paky. Usměvavá madam-domus se zas jako vždy směje každému našemu španělskému slovu, aspoň se s ní fotíme a čekáme na naše známé, kteří nás hodí přímou linkou až na letiště v Havaně. Po chvíli přijíždí kapitán ve svém korábu a poté ještě nabíráme dva turisty a vyrážíme. Řidičovi vysvětlujeme, že bychom se ještě rádi mrkli za Benitem a řekli mu poslední hola,ten s úsměvem souhlasí a vypráví příběh o tom, jak měl Benito techtle s jeho mama (ostatně jako nejspíš s každou mama ve Viñales). V tu chvíli už jsme samozřejmě daleko za Viñales a tak si musíme na Benita počkat až na příští výlet na Kubu. Cestou exhalujeme kůží alkohol, pospáváme, propocení se přilepujeme ke koženým sedačkám a snažíme se zahnat lorda Poblijóna. I když cesta trvá asi o hoďku a půl déle, než když jsme jeli splašeným taxíkem, pohodové tempo našemu žaludku vyhovuje, sedačka nadskakuje v rytmech reggaetonu, kocháme se krajinou a neskutečnou bouřkou, která se naším směrem žene a dopřáváme si poslední letmé náhodné vzájemné dotyky. Kolem 13:00 přijíždíme na letiště José Marti, kde prosíme policistku, aby nás vyfotila. Ta celá zaneprázdněná koukáním doblba takto podřadný úkol odmítá, tak alespoň odchytáváme taxikáře, který velmi profesionálně fotí naše nohy. Chvíli hrajeme žolíky (Ba a No na Mi sprostě vymýšlejí léčku, ale Mi jakožto velký ajťák jim to ani trochu neprokoukává), odbavujeme bágly a poté se jdeme odbavit i my. U kontroly pasu na nás celnice něco španělsky štěká a když prosíme o angličtinu, tak opakuje to samé. Po chvíli nám dochází, že chce abysme zaplatili departure tax 25CUC, na kterou je spešl okýnko jinde a kde nám dají na letenku blýskavou nálepku. Tak nedobrovolně jdeme do fronty, které jsme se záměrně předtím chtěli vyhnout. Další z místních big-fat-mama na nás ani nezvedne zrak, lepí nálepku a jdeme zpátky k pasům. Všechny kontroly a rentgeny probíhají v pořádku a tak jdeme do duty-free zóny, kde jako velcí Adamovo „kamarádi“ kupujeme krásnou láhev Havany. Mi zas panikaří, že nám ji zabaví, ale máme paragon (ve skutečnosti nemáme), a tak jsme v klidu. Naše letadýlka čekají prakticky vedle sebe a rozdíl odletů je jen 20 minut. A tak sedíme všichni spolu na jednom atolu a smutníme. Pak přichází ta chvíle, kdy se musíme rozloučit, takže padají poslední objetí (No), poslední sprosté nadávky (Mi), poslední nejapné fóry (Ba), slzy jako hrachy (všichni) a za nechápavého pohledu všech ostatních nastupujeme do dvou různých letadel.

Let AirFrance: Mi usedá do svého Jumba, vedle něj si sedá volné místo a vedle volného místa si sedá španěl jak Brno. S ním je možné komunikovat pouze ve španělštině, což po třítýdenním tréninku není žádný problém a tak si barvitě vyprávíme Quanto costa, Es muy caro, uno hamburgesa con quesa y jamon por favor señorita. Let probíhá překvapivě klidně a tak ho Mi skoro celý prospává. Po přistání v Paříži musí oběhnout celý terminál, protože mu letadlo do Prahy sedí přesně na druhé straně. Při čekání na nalodění do Bombardieru přichází slušně míněná semeska od Chu, jestli má Miho kdo vyzvednout. Chu samozřejmě netuší, že právě spadnul do léčky a tak ho čekájí dva výlety na letiště v Praze. Mi bezpečně vzlítá, koketuje s letuškou, koketuje s výbornou třešňovou bublaninou, přistává, odchytává bágl a jde hledat Chu. Ten už čeká před letištní halou s otevřenou náručí a se svojí dražší polovičkou. Hned po láskyplném přivítání nasedáme do auta a od té chvíle Mi vypráví všem kolem sebe na potkání zážitky z Kuby. A jestli neoněměl, tak je vypráví dodnes.

Let Aeroflot: Ba a No let prospávají, když zrovna nespí, tak sledujou na telce simsňáky nebo paří na monitoru Casino (No jakožto zkušenější gambler dává Baovi pořádně na frak). V Moskvě tito naši dva malí přátelé přestupují z krásného klimatizovaného terminálu zpět do hnusného smradlavého a přetopeného termose, který by si nezadal ani s některými kubánskými. Po cestě přichází prohlídka zavazadel a kde nic není ani Havana Club nebere – doslova. Arogantní namyšlené ruská kr…asavice jim sděluje, že pokud není zboží přesně zabalené podle předpisů, tak si ho s sebou vzít nemohou. Nezabírá na ni nadávání, sprostá česká slovíčka, pláč, hysterický smích, prostě nic. Jediné, co se jim podaří usmlouvat je to, že si alespoň mohou na místě vypít pivka, která měli původně v plánu dovést tatíkům. Smutní tak odcházejí ke svému letadlu, před naloděním ještě rychlý skype s mourem a hurá do letadla. Tam si rovnou zabírají každý jednu řadu sedadel, ze které si dělají postel a než letadlo vzlétne už chrní. Samotný odlet provází menší komplikace, kdy jeden z pasažérů je ochrankou odveden z letadla, což let asi o 45 minut pozdržuje. Na letiště v Ruzyni Noovi klasicky nedoráží batoh. Před uvítání s děvčaty nemytci ještě rychle čistí zuby a snaží se voňavkou zamaskovat poněkud jeté oblečení. To se jim daří a tak je čeká slaďoučké přivítání.

A zazvonil zvonec, pohádky je konec a komu se to nelíbí, ať nám pr**l políbí!

Sbohem Kubo, budeš nám moc chybět…

Reklamy