Den 29

Překvapivě na čas se v provazech vody naloďujeme do letadla, usedáme a jen co pilot odlepil letadlo od země, usínáme a po dobu letu jsme tuzí, jak čtyři mrtvoly. Jakoby zázrakem jsme se za 4 hodiny probudili v Hong Kongu. Někdo se patrně nad námi slitoval, jinak to není možné. Zavazadla nám taky kupodivu dorazila a v Hong Kongu si připadáme jako doma, protože víme odkud vyjíždí autobus A21, který nás za 33HKD odváží do Kowloonu. Chceme se ubytovat v našem osvědčeném guesthousu, ale cestou nás zastavuje Ind a přemlouvá nás, ať zkusíme jeho guesthouse. Pod velikým tlakem se jdeme mrknout do jeho paláce. Ze začátku jsme lehce nervózní, protože nás prostrkává porno-uličkou, nicméně po zhlédnutí ubytování usuzujeme, že je to docela fajn, cena je taky oukej a dokonce je to čtyřlůžák. Po krátkém odpočinku a zlidštění (cca po 4-5ti dnech) jdeme na obědo-večeři na rádobyzdravou bagetu do Subway. Po jídle nás opouští Ba a jde se douzdravit na pokoj. Zbytek týmu jde na pivko dopsat deník a ten poté i přepsat na internet. Naším úhlavním cílem bylo vidět noční HongKongg a to se trojici NoMiChu podařilo na jedničku. Přejíždíme se StarFerry na neskutečně osvětlený Hong Kong Island, polemizujeme nad tím na kterou budovu plachtil Batman, uhybáme pár kapkám které padají bůhví odkud, obdivujeme neuvěřitelně nasvícené finanční centrum a vracíme se zpět na pevninu, kde si sedáme na kraj mola a zhruba hodinku se kocháme. Je to prostě úžasné. Büber fotí jak potrefené husa a NoChu pózují jako o život. Kolem desáté jdeme zpátky. Na pokoji nacházíme jakž takž při životě Baraxe, který se zaujetím kouká na páté opakování stejné zpravodajské relace. Protože jsme spali pouze pár hodin v letadle, jsme unavení jak náš Kancil při výjezdu k Mount Kinabalu, tak asi tak po dvou minutách usínáme. Sice jsme se do Hong Kongu dostali jenom na chvilku, ale i tak to bylo něco neuvěřitelného. PS: V naší pornouličce přesně vědí, co nám schází.xp1080692xp1080670xp1080705

Den 28

Odletěli jsme, nicméně nedoletěli. Jak se nám to podařilo? Inu, ráno všechno vypadalo v pořádku, vstávání přesně na čas, snídaně taktéž zapadla přesně do časového harmonogramu, i taxi jsme sehnali v cukuletu za příznivých 140000,-. Ihned co jsme vyjeli, tak jsme se ještě ujištovali, že na letiště to trvá opravdu lehce přes půl hodiny, což řidič pochopil, jako stimul k zajetí časového rekordu Jalan Jaksa – Airport. Na letišti jsme tedy byli dvě hodiny a kus před odletem. Check-in a pasová kontrola prošla také bez problému (až na Noa, kterému nechtěli věřit fotku v pasu), ale protože tahicrew musí mít vždycky něco speciálního, tak naše letadlo už cestou do Jakarty nabralo hodinu a půl zpoždění. Tankování a úklid letadla způsobily další půlhodinu. V ten moment už jsme poměrně nervózní, neboť v Kuala Lumpur máme na přestup hodinu a třičtvrtě. Let probíhá bez problémů, ale zpoždění zůstává. Z letadla vybíháme stylem Usaina Bolta, ale při patnáctiminutovém čekání n zavazadla se pomalu smiřujeme s myšlenkou nestihnutí letadla. Letadlo do Hong Kongu nám nakonec opravdu uletělo. Míříme tedy k pobočce Air Asia, kde kupujeme letenky na 29.7. v 7:00 ráno. Cena letenky je cca 3000,-Kč na osobu. Horší je, že do odletu letadla máme 15 hodin. Po chvilce rozhodování chytáme poměrně levný autobus do centra KL (14RM dohromady obě cesty). Bus nás vyhazuje u zastávky Sky-Trainu (Metro na mínus první), depozitujeme zavazadla a jdeme si připomenout nám známá místa v KL. Po projití města naší tůru zakončujeme u kámoše araba na šíše. Hnedka nás poznal, jen ho trochu mátly naše vousy, což mu však nebrání k namíchání ultrasilné vodnice. V devět hodin večer se zvedáme a jdeme směr Petronas Towers, kde chceme naskočit na skytrain, který Petronasky podjíždí. V přízemí Petronas Towers trošku bloudíme a čas letí jako splašený. Bus má odjíždět v 21:45, ale my jsme ještě v 21:40 v centru. Rychle vymýšlíme genitální plán, že NoChu doběhnou bus a zdrží ho a BaMi zatím bleskurychle vyzvednou bágly. NoChu svojí část splnili na jedničku a beztak zjistili, že spoj jede až ve 22:00. V klidu tak NoChu čekají na BaMi, když však už deset minut nikdo nejde, No jim vyráží naproti. Zničehožnic naprosto z druhé strany vycházejí BaMi, naprosto zdrchaní a vysvětlují že na úseku 50m dokázali zabloudit. To je tak když pošlete krátkozrakého Miho a Baa, který vlastní totální orientační nesmysl. Po úspěšném nástupu si to hasíme zhruba půlhoďku v pohodlí na letiště a přemýšlíme, zda-li s ním nebudeme jezdit celou noc. Nakonec usedáme do místní klimatizované jídelny a radujeme se, žebychom mohli ráno konečně odletět. Ale studam tedy takhle je na Ba seslána velmi zlá Voldemotátorova, Poblijonova a Srarumanova kletba. Po dvou hodinách s…., b…. a m….. usíná Ba venku vyčerpán nedaleko proudového motoru Jumba a vůbec mu to nevadí. BaChuMi se opět trochu bojí o odlet z důvodu virózky a začínají jim pomalu docházet scénáře, které by to mohly pokazit. Nakonec Poblijóna Poseru Motovidlo v jedné osobě prostrkáváme pasovou kontrolou a už to vypadá, že se začíná blýskat na lepší časy. Omyl. Blýská se opravdu a je tu údajně největší bouřka sezóny. Voda se proudem valí i do odletové haly. Jakoby nám ten Hong Kong někdo nepřál. Pokračování zítra… PS: pět minut před odchodem na letadlo a sedmi hodinách bdění se na nepohodlné židličce u KFC dáváme do řeči se strážníkem, který násm sděluje sladkou novinu, že tříhvězdičkový hotel je 100m od letiště a pro cestující s AirAsia stojí 45Kč na noc. Typický!

Den 27

NoChu měli dneska divokou noc. Chu nemohl spát, protože jeho postel byla o chlup lepší, než ručník na zemi a No půl noci problinkal na záchodě, protože snědl něco špatného. Vstáváme o půl deváté a jdeme na snídani do doupěte zla. Po snídani vyrážíme na pěší tůru do moderního centra (Golden Triangle), tam jsme během deseti minut a kvůli břišním problémům dáváme pauzu v Burger Kingu, kde hromadně trestáme záchody. Po pauze procházíme modernějším než moderním centrem kolem luxusních hotelů a mrakodrapů. Jelikož máme času Habafuk, tak přemýšlíme, jak se zabavit. Mezi nápady jako hraní na schovku, šplhání po mrakodrapech, pletení svetrů, hraní si na atentátníky, vybíráme kino. Po půl hodině bloudění jedenáctipatrovým OC nacházíme gigantický multikomplex. Vybíráme si Harryho Pottera, který stojí v přepočtu nekřesťanských 50kč a na doporučení pokladníka si necháváme hodinu čas, abychom mohli do největšího sálu (Ba je nazlobený, protože mu schází pár stránek, aby ten díl dočetl a tím pádem se dozví konec dřív, než by chtěl). Hodinu se zabavujeme prvními nákupy, kde si Chu chce koupit džíny a jelikož mu neberou kartu, tak mu je platí a sponzoruje Chlupáček. Přicházíme do kina, kde v sále třikrát větším než v Palace, sedí dohromady i s námi 8 lidí. Film je dlouhý a dobrý a po něm vyrážíme zmrzlí na další nákupy. Na druhých nákupech si rezervujeme Pumu pro sebe a tentokrát ždímeme Chujovu kartu. Kupujeme mikiny, boty, trička a bundy. Po odchodu z centra se divíme, že nás vubec pustili dovnitř, protože v blízkosti obchodů ve stylu Gucci, Versace, D&G vypadáme měsíc nemytí a zarostlí, jako bezďáci. Šťastní z nákupů odcházíme do naší smrduté uličky a po cestě se stavujeme v KFC na obědovečeři a po příchodu do komůrek zla se mazlíme s nakoupenými věcmi. Potom odcházíme kolem sedmé k indovi na večeři, drinky, karty a chrupec. PS1: V kině jsme si chvilku připadáme jako doma, ale jen na chvilku, PS2: Už za dva dny bude moct chlupáček v Asii legálně pít alkohol, PS3: Zítra snad už konečně odletíme.

Den 26

Opět vstáváme, tentokrát ale všichni, ve 4:00 a modlíme se aby ranní modlitba už skončila. Po půl hodině jsme vyslyšeni a ve finále chrupkáme až do půl deváté. Snídani objednáváme jak jinak, než indonésky, poté platíme účty, dobalujeme se, check-outujeme a vyrážíme směr nedaleké autobusové nádraží. Než k němu však stačíme dojít, potkáváme bus po cestě. Nastupujeme do této pravidelné linky Ciwidey-Bandung. Sedašky jsou tak blízko u sebe, že i St. by měl problémy se tam vejít. Za směšných 10kč se dostáváme na autobusové nádraží Bandung a po vystoupení se nás ujímá taxikář, který po dlouhém smlouvání kývne na cenu 30000 za cestu na vlakové nádraží. Minibus by byl asi levnější, ale bůhvíjak dlouho by to trvalo. Vlak jede kupodivu půl hodiny po zakoupení lístků, takže rychle stíháme oběd a hasíme si to do bussines Class. Čtyřhodinová cesta vyšla na 30000,- na osobu. Vlak je pohodlný a výhled do krajiny je nádherný. Za čtyři hodiny dorážíme do Jakarty a bereme místní Bajaj na Jalan Jaksa Street. Ubytovat se jdeme opět do našeho starého známého hostelu Bintang (stejně tak se jmenuje mísntí značka piva), kde opět platíme 70000 za pokoj za dva. Nejprve měříme na jídlo a poté na internet přepsat deník. V půl sedmé už sedíme na baru a nedočkavě čekáme na F1 a během závodu potkáváme první čechy. Vyměňujeme si cestovatelské zážitky a příhody. Po závodě ještě mimo jiné podáváme pár, který s námi bydlel v Bandungu v hotelu a zdravíme se. Mezitím Tomík odešel telefonovat domů a přichází s veselou historkou, že si doma myslí, a že máme na internetu napsané v itineráři, že letíme do Hongkongu až 28.7. HAHAHA. Chvilku se tomu smějeme a odpočítáváme na prstech dny pobytu na Jávě. Lehce nervózní jdeme checknout letenky, cestou se chlácholíme že je to blbost, ale při pohledu na letenky nám mrzne úsměv na rtech, je to tak! V tomto smrdutém městě musíme strávit den navíc. Typický. Ale protože neuděláš nic, jdeme na druhou véču a uklidňujeme se tím, že kdyby to bylo obráceně, bylo by to o poznání horší. Po večeři zakončujeme náš cestovatelský den žolíkama. Brou a včasné kontrole letenek zdar! Nazdar! PS1: Hamilton je king, PS2: Button je vejr. p1080601s

Den 25

BaChu se probouzejí již časně ráno ve 4:00, tentokrát v tom ale nemá prsty budíček Büber, nýbržli místní náboženství, které nám půl hodiny pouští islámské žalmy. Než znovu BaChu usnou, slyší ještě chudáčka No, který s nimi spí uprostřed na manželské posteli, jak ze spaní žádá o přistýlku. Poté se ještě No v 8:00 ze zoufalství a snu ptá, jestli už vstáváme, na což mu Büber nadšeně odpovídá, že ANO a spíme dál. Snídani si obejdnáváme v indonéštině, dáváme si ji na molu téměř pod vodou a je výborná. V centru chytáme minibus za 361/2,-Kš do sousední 12km vzdálené vesnice pod sopkou. U vstupu je několik cen, ale my jako náhodou musíme platit ten nejdražší vstup (20000Kš). Po asfaltové cestě stoupáme asi 3km, míjí nás moře aut s místními i japonskými turisty. Po hodině nás chůze omrzí a tak za nekřesťanskou cenu bereme nahoru taxíka. Jen co z něj vystoupíme, začíná pršet, a proto se schováváme pod střechu místního stánku. Tam jako na potvoru prodávají ten nejlepší jahodový šejk na světě (za 6Kč v přepočtu), proto každý dáváme tři a pokračujeme v cestě. Po dvěstě metrech docházíme ke kráteru, který je zaplaven nádherně modrou vodou, mezitím se ještě fotíme se skupinkou místních a dalším – těm méně odvážným – alespoň pózujeme. Přichází ovšem přeháňka v podobě malého monzunku, proto se schováváme do prvního taxivanu, tam je nám řečeno, že za chvilku pojedeme. Když ale řidič po půlhodině odejde, je nám jasné, že to bude na dýl. Venku ještě pořád prší, tak zůstáváme ještě další hodinu v autě, než vůbec odjedeme. Vymrzlí přijíždíme k hlavní bráně a vydáváme se pěšky do 1,5km vzdálených horkých pramenů. Před vstupem si dáváme oběd u CFC, což je místní totální parodie na KFC. V termálních lázních jsme tak dlouho, dokud nemáme varhánky i na zadku, nakupujeme jahody a relaxujeme. Po cestě zpět trháme rekordy. Do dodávky, do které se vejde tak maximálně 8 lidí je nás vměstnáno hned 19, z toho 4 sedí na předních dvou sedadlech. Kocháme se v rámci možností místní krajinou, na které jsou obrovská pole plná jahod. V 6 večer, když už je tu naprostá tma jdeme na internet, který je ovšem zavřený, tak se alespoň vydáváme k našemu oblíbenému indovi na večeři a pak zpátky do hostelu. Před spaním dáváme žolíky o to, kdo bude spát uprostřed manželské postele (jsou tam dvě příčky, takže instatní masáž je zaručena). Opět se potvrzuje, že Büber vyloženě není žolíkový typ a proto ho čeká strastiplná noc. PS1: Dnes jsme si platili i za to, že jsme mohli tlačit taxivan do kopce, PS2: vzpomínáme na Mojžáka, jak se asi má v Kanadě a je nám líto, že i přesto, že se občas dívá na naše stránky, nám nedá vědět, co a jak. PS3: Empiricky jsme otestovali, že se tu voda (na jižní polokouli) točí proti směru hodinových ručiček. p1080550pp1080531pp1080587p

Den 24

Tento den vstáváme o něco dříve, než jsme chtěli a to díky netolerantnímu turistovi, který táhl svůj kolečkový kufr po schodech jak idiot, čímž nás probouzel. Po hygieně jdeme opět na snídani, která je opět dobrá, opět balíme bágly, opět odjíždíme, opět autobusem a opět to nacházíme na jedničku. Mimochodem se nám cestou podařilo přeplatit autobusovou linku a místo předem určené zastávky nás odváží až na meziměstský autobus. Cesta komplet trvá tři hodiny a málo kešění.Autobus byl vevnitř navrhován pro trpaslíky a díky tomu jsme museli každý zabrat trojsedačku. Po příjezdu jsme vyrazili do průvodcem doporučeného guesthousu, ale opět nás průvodce zklamal, neboť ceny se poměrně výrazně rozchází s realitou. Po plůl hodině nacházíme jiný hotýlek, který je mnohem hezčí a co je hlavní, tak i levnější. Na recepci se nám podaří přetransformovat pokoj pro dva na pokoj pro čtyři za cenu pro tři. Po zabydlení se vydáváme na procházku a prohlídku města Ciwidey. Po cestě postupně zaregistrováváme zvýšený zájem o naše maličkosti. Uprostřed města nacházíme pouť a naše popularita dosahuje svého maxima. Ani Brad Pitt a Angelina Jolie v praze nevzbudí větší pozornost, než my tady v centru. Dokonce když sedíme na hřišti, tak se na nás přijíždějí podívat zájezdy místních obyvatel. Dáváme si výbornou cukrovou vatu, výbornou vobrovskou voříškovou valačinku. Pro cestu do hotelu se rozhodujeme použít místní specialitu a to minipovoz o výkonu jednoho živého koně. Jen co vyjedem na hlavní, způsobujeme dopravní kolaps, jelikož za námi se tvoří kolona motorkářů, kteří nám mávají a chtějí se nechat vyfotit. Každý z motorkářů se snaží na sebe upozornit a proto tůrují motorky a dělají akrobatické kousky. Povoz nás stojí stejně, jako autobus ráno, ale za tu srandu to stálo. Na hotelu si dáváme sprchu a vyrážíme na večeři do naší místní hotelové restaurace na vodě, ale papáč je zavřená, tak vyrážíme do místní menzy, kde si dáváme dva dny staré hovězí, tři dny staré kuře, pálivou omáčku a vodu z kohoutku. Jojo, už se ničeho nebojíme. Po večeři jdeme nakoupit pamlsky ke kartám a v obchodě se s námi místní prodavači fotí jako s celebritami, zatímco tam čeká fronta na zaplacení nákupu. Po příchodu na hotelovém molu se sezením dáváme karty a pamlsky. Meloun, který jsme si koupili na tržnici stál za pytel hnědejch, protože byl plesnivej a přezrálej. Po kartách se vydáváme na čtení a chrupec. p1080519sp1080514sp1080525s

Den 23

Budíka máme nastaveného na 7:15, ale protože nezvoní vstáváme instinktivně Büber v 7:45, Snídani hltáme, máme konešně míchaná vajíčka a tousty a v 8:00 netrpělivě stepujeme před hostelem. Závozník však přijíždí s akademickou čtvrthodinokou (Büber vymýšlí ty nejčernější scénáře) v Toyotě pro sedm lidí, takže se ani nemusíme mačkat. Nakonec jsme rádi, že máme auto i se závozníkem, protože provoz je děsný a ještě by jsme neměli šanci trefit. (Ani No nechtěl pilotovat). Po hodině a půl platíme vstup k sopce a vjíždíme až do vulkánu. Po vystvoupení nás praští přes nos smrad síry, ale to už stojíme na okraji sopky a obdivujeme hluboký kráter. Klasicky se kolem nás motá další tým otravovačů, od kterých se mimojiné dozvídáme, že vstup do kráteru druhé aktivní sopky je možný pouze s průvodcem za dvěstě tisíc. To se nám vůbec nelíbí a jelikož jsme rebelové, vyrážíme na vlastní pěst. Ziskuchtiví blbečkové se nám na rozloučenou snaží alespoň vnutit pohledy, což bychom možná podstoupili, ale vzhledem k tomu, že je prodávají pouze po 15ti a více, kašleme na ně. Po kiláku a půl se dostáváme až na dno sopky a je to pecka. Z kráteru stoupá horká pára, všude tu jsou stostupňová jezírka, kolem smrdí síra a všechno má nádech žlutozelené barvy. Kráter procházíme skrz na skrz, každý se alespoň jednou opaří a jelikož nás lehce tlačí čas, valíme zpátky do auta. Závozník na nás poslušně čeká a my podle předem naplánovaného programu jedeme do Ciateru do horkých vřídel. Nejprve platíme vstup na parkoviště, parkovné pro auto, závozníkovi oběd a nakonec poplatky za vřídla. (Celkem 50000,- na pět údů). Z vřídel se nakonec vyklubou dva čtyřicetistupňové bazény, plavat se v nich moc nedá, ale na odpočinek je to bombice. Venku je naštěstí trochu chlaději (pořád jsme poměrně vysoko nad mořem), tak se to dá přežít. Ve vřídlech strávíme něco kolem tří hodin, mimojiné si dáváme výborné šejky a jdeme za napapaným závozníkem. Dalším bodem v našem programu je továrna na výrobu čaje, o které je však v průvodci jen lehká zmínka a tak je těžké jí najít. Jediným možným východiskem je najít někoho, kdo mluví anglicky (řidič neumí anglicky ani kváknout), což je v celé západní Jávě, kde umí 100 lidí anglicky a z toho je 98 turistů, nadlidský úkon. S trochou štěstí narážíme na kuchaře z hotelu v Bandungu, který ochotně naskakuje k nám do auta a jede s námi do nedaleké továrny. V továrně na šaj platíme 60000 za celou skupinu a vyrážíme na exkurzi. Pravděpodobně nás vede člověk, který hrál ve filmu Karlík a továrna na čokoládu Umpa Lumpu, a nebo je to jeho dvojník. Umpa Lumpa nám postupně ukazuje celý proces výroby čaje a nás to velice okouzluje. Exkurzi zakončujeme ochutnávkou místního Rolls Royce čaje – je fakt dobrej. tím náš výlet končí, jedeme do hotelu pro deník a závozníkem se ještě nehcáváme odvézt na Jean’s Street, večeře probíhá pod taktovkou menu McDonald’s, následně interne, cesta zpátky do hostelu, plánování zbytků dnů na Jávě, karban a dobrou noc strýčku Fido. PS1: Náš závozník je tak komunikativní, že ani v Berouně neřekne Beroun. Otík Rákosník je proti němu ukecaná drbna. PS2: Majkí, kdybys viděl úbory místních školaček pod 15, vcukuletu by ses přestěhoval. p1080377sp1080376sp1080404sp1080443sp1080481s