Den 30

Vstáváme zhruba v 7 hodin a s panikou v zádech jdeme na autobus na letiště. Cesta na letiště probíhá zcela hladce a v 8 hodin 10 minut a 35 sekund už zařizujeme na přepážce sezení v letadle do Paříže a tam nám říkají, že nám seating udělají do 9:00 a pak si máme přijít pro letenky. Mezitím jsme stihli hnusnou snídani a když jsme se vrátili pro letenky, tak nám slečna za přepážkou zdělila, že bohužel u sebe sedět nemůžeme, protože letadlo už je plné a že můžeme být rádi, že sedíme vůbec v jednom letadle. Jenom si povzdychneme a jdeme se nalodit do letadla. Let probíhá kupodivu hladce, koukáme na spoustu filmů, kalíme vodku s džusem a poté co vodka dochází, přestupujeme na džin s tonikem. Po třinácti hodinách napoprvé přistáváme v Paříži, kde máme na přestup hodinu a půl a tak se Büber na půl hodiny zadrhává na dámských záchodech (opravdu!). Po úspěšném odbavení nasedáme do menšího Airbusu A319 a připravujeme se na poslední let. Ten trvá dvě hodiny a my už od chvíle, co jsme se odlepili od země, máme hroznou žížínku. Tomu ale vůbec nepomáhá letuška, která je jak zpomalený film a i podle těch nejrůžovějších odhadů jí to trvá přes hodinu, než se k nám s tím pitím dostane. Trochu jí překvapujeme množstvím tekutin, které si objednáváme, ale nakonec opravdu zvlažujeme hrdla. Člověk by myslel, že už se nám takhle na konci výpravy nemůže nic stát, ale samozřejmě jsme vyvedeni z omylu hned u pásu, na kterém přijíždí kufry. Chlupáček trochu posmutněle pozoruje, jak ChuBaMi přijíždí jejich krosny a jemu stále nic. Poté co vidíme už popáté projíždět stejný kufr, ale Chlupáčova krosna je stále nezvěstná, No jemně kleje a jde zařídit přepravu krosny až do Prahy (pokud jí najdou). Těšíme se na slíbené překvapení, které by nás mělo čekat u výlezu z letiště, ale kde nic tu nic. Chvíli vyhlížíme dračí rodiče, ale pak náhle zakopáváme o Járu. To nám trochu vyráží dech, tak se s Járou alespoň po nemytcovsku vítáme. Poté svačíme na parkovišti a odjíždíme do Prahy s Járou a Dračím tátou, který se po chvíli také odněkud vyklubal. Cesta probíhá v polospánku a těsně před Prahou se loučíme a odjíždíme každý po svejch. Tímto definitivně zájezd thaicrew do JV Asie 2009 končí. Ve výsledku nemáme žádné ztráty na životech, máme jeden ztracenej bágl, 100% ztrátu na intimitě, jednu manželku a bambilion zážitků. PS: Příští rok se těště s námi na Mexiko, Kubu a Dominikánskou republiku.

Den 29

Překvapivě na čas se v provazech vody naloďujeme do letadla, usedáme a jen co pilot odlepil letadlo od země, usínáme a po dobu letu jsme tuzí, jak čtyři mrtvoly. Jakoby zázrakem jsme se za 4 hodiny probudili v Hong Kongu. Někdo se patrně nad námi slitoval, jinak to není možné. Zavazadla nám taky kupodivu dorazila a v Hong Kongu si připadáme jako doma, protože víme odkud vyjíždí autobus A21, který nás za 33HKD odváží do Kowloonu. Chceme se ubytovat v našem osvědčeném guesthousu, ale cestou nás zastavuje Ind a přemlouvá nás, ať zkusíme jeho guesthouse. Pod velikým tlakem se jdeme mrknout do jeho paláce. Ze začátku jsme lehce nervózní, protože nás prostrkává porno-uličkou, nicméně po zhlédnutí ubytování usuzujeme, že je to docela fajn, cena je taky oukej a dokonce je to čtyřlůžák. Po krátkém odpočinku a zlidštění (cca po 4-5ti dnech) jdeme na obědo-večeři na rádobyzdravou bagetu do Subway. Po jídle nás opouští Ba a jde se douzdravit na pokoj. Zbytek týmu jde na pivko dopsat deník a ten poté i přepsat na internet. Naším úhlavním cílem bylo vidět noční HongKongg a to se trojici NoMiChu podařilo na jedničku. Přejíždíme se StarFerry na neskutečně osvětlený Hong Kong Island, polemizujeme nad tím na kterou budovu plachtil Batman, uhybáme pár kapkám které padají bůhví odkud, obdivujeme neuvěřitelně nasvícené finanční centrum a vracíme se zpět na pevninu, kde si sedáme na kraj mola a zhruba hodinku se kocháme. Je to prostě úžasné. Büber fotí jak potrefené husa a NoChu pózují jako o život. Kolem desáté jdeme zpátky. Na pokoji nacházíme jakž takž při životě Baraxe, který se zaujetím kouká na páté opakování stejné zpravodajské relace. Protože jsme spali pouze pár hodin v letadle, jsme unavení jak náš Kancil při výjezdu k Mount Kinabalu, tak asi tak po dvou minutách usínáme. Sice jsme se do Hong Kongu dostali jenom na chvilku, ale i tak to bylo něco neuvěřitelného. PS: V naší pornouličce přesně vědí, co nám schází.

Den 28

Odletěli jsme, nicméně nedoletěli. Jak se nám to podařilo? Inu, ráno všechno vypadalo v pořádku, vstávání přesně na čas, snídaně taktéž zapadla přesně do časového harmonogramu, i taxi jsme sehnali v cukuletu za příznivých 140000,-. Ihned co jsme vyjeli, tak jsme se ještě ujištovali, že na letiště to trvá opravdu lehce přes půl hodiny, což řidič pochopil, jako stimul k zajetí časového rekordu Jalan Jaksa – Airport. Na letišti jsme tedy byli dvě hodiny a kus před odletem. Check-in a pasová kontrola prošla také bez problému (až na Noa, kterému nechtěli věřit fotku v pasu), ale protože tahicrew musí mít vždycky něco speciálního, tak naše letadlo už cestou do Jakarty nabralo hodinu a půl zpoždění. Tankování a úklid letadla způsobily další půlhodinu. V ten moment už jsme poměrně nervózní, neboť v Kuala Lumpur máme na přestup hodinu a třičtvrtě. Let probíhá bez problémů, ale zpoždění zůstává. Z letadla vybíháme stylem Usaina Bolta, ale při patnáctiminutovém čekání n zavazadla se pomalu smiřujeme s myšlenkou nestihnutí letadla. Letadlo do Hong Kongu nám nakonec opravdu uletělo. Míříme tedy k pobočce Air Asia, kde kupujeme letenky na 29.7. v 7:00 ráno. Cena letenky je cca 3000,-Kč na osobu. Horší je, že do odletu letadla máme 15 hodin. Po chvilce rozhodování chytáme poměrně levný autobus do centra KL (14RM dohromady obě cesty). Bus nás vyhazuje u zastávky Sky-Trainu (Metro na mínus první), depozitujeme zavazadla a jdeme si připomenout nám známá místa v KL. Po projití města naší tůru zakončujeme u kámoše araba na šíše. Hnedka nás poznal, jen ho trochu mátly naše vousy, což mu však nebrání k namíchání ultrasilné vodnice. V devět hodin večer se zvedáme a jdeme směr Petronas Towers, kde chceme naskočit na skytrain, který Petronasky podjíždí. V přízemí Petronas Towers trošku bloudíme a čas letí jako splašený. Bus má odjíždět v 21:45, ale my jsme ještě v 21:40 v centru. Rychle vymýšlíme genitální plán, že NoChu doběhnou bus a zdrží ho a BaMi zatím bleskurychle vyzvednou bágly. NoChu svojí část splnili na jedničku a beztak zjistili, že spoj jede až ve 22:00. V klidu tak NoChu čekají na BaMi, když však už deset minut nikdo nejde, No jim vyráží naproti. Zničehožnic naprosto z druhé strany vycházejí BaMi, naprosto zdrchaní a vysvětlují že na úseku 50m dokázali zabloudit. To je tak když pošlete krátkozrakého Miho a Baa, který vlastní totální orientační nesmysl. Po úspěšném nástupu si to hasíme zhruba půlhoďku v pohodlí na letiště a přemýšlíme, zda-li s ním nebudeme jezdit celou noc. Nakonec usedáme do místní klimatizované jídelny a radujeme se, žebychom mohli ráno konečně odletět. Ale studam tedy takhle je na Ba seslána velmi zlá Voldemotátorova, Poblijonova a Srarumanova kletba. Po dvou hodinách s…., b…. a m….. usíná Ba venku vyčerpán nedaleko proudového motoru Jumba a vůbec mu to nevadí. BaChuMi se opět trochu bojí o odlet z důvodu virózky a začínají jim pomalu docházet scénáře, které by to mohly pokazit. Nakonec Poblijóna Poseru Motovidlo v jedné osobě prostrkáváme pasovou kontrolou a už to vypadá, že se začíná blýskat na lepší časy. Omyl. Blýská se opravdu a je tu údajně největší bouřka sezóny. Voda se proudem valí i do odletové haly. Jakoby nám ten Hong Kong někdo nepřál. Pokračování zítra… PS: pět minut před odchodem na letadlo a sedmi hodinách bdění se na nepohodlné židličce u KFC dáváme do řeči se strážníkem, který násm sděluje sladkou novinu, že tříhvězdičkový hotel je 100m od letiště a pro cestující s AirAsia stojí 45Kč na noc. Typický!

Den 27

NoChu měli dneska divokou noc. Chu nemohl spát, protože jeho postel byla o chlup lepší, než ručník na zemi a No půl noci problinkal na záchodě, protože snědl něco špatného. Vstáváme o půl deváté a jdeme na snídani do doupěte zla. Po snídani vyrážíme na pěší tůru do moderního centra (Golden Triangle), tam jsme během deseti minut a kvůli břišním problémům dáváme pauzu v Burger Kingu, kde hromadně trestáme záchody. Po pauze procházíme modernějším než moderním centrem kolem luxusních hotelů a mrakodrapů. Jelikož máme času Habafuk, tak přemýšlíme, jak se zabavit. Mezi nápady jako hraní na schovku, šplhání po mrakodrapech, pletení svetrů, hraní si na atentátníky, vybíráme kino. Po půl hodině bloudění jedenáctipatrovým OC nacházíme gigantický multikomplex. Vybíráme si Harryho Pottera, který stojí v přepočtu nekřesťanských 50kč a na doporučení pokladníka si necháváme hodinu čas, abychom mohli do největšího sálu (Ba je nazlobený, protože mu schází pár stránek, aby ten díl dočetl a tím pádem se dozví konec dřív, než by chtěl). Hodinu se zabavujeme prvními nákupy, kde si Chu chce koupit džíny a jelikož mu neberou kartu, tak mu je platí a sponzoruje Chlupáček. Přicházíme do kina, kde v sále třikrát větším než v Palace, sedí dohromady i s námi 8 lidí. Film je dlouhý a dobrý a po něm vyrážíme zmrzlí na další nákupy. Na druhých nákupech si rezervujeme Pumu pro sebe a tentokrát ždímeme Chujovu kartu. Kupujeme mikiny, boty, trička a bundy. Po odchodu z centra se divíme, že nás vubec pustili dovnitř, protože v blízkosti obchodů ve stylu Gucci, Versace, D&G vypadáme měsíc nemytí a zarostlí, jako bezďáci. Šťastní z nákupů odcházíme do naší smrduté uličky a po cestě se stavujeme v KFC na obědovečeři a po příchodu do komůrek zla se mazlíme s nakoupenými věcmi. Potom odcházíme kolem sedmé k indovi na večeři, drinky, karty a chrupec. PS1: V kině jsme si chvilku připadáme jako doma, ale jen na chvilku, PS2: Už za dva dny bude moct chlupáček v Asii legálně pít alkohol, PS3: Zítra snad už konečně odletíme.

Den 26

Opět vstáváme, tentokrát ale všichni, ve 4:00 a modlíme se aby ranní modlitba už skončila. Po půl hodině jsme vyslyšeni a ve finále chrupkáme až do půl deváté. Snídani objednáváme jak jinak, než indonésky, poté platíme účty, dobalujeme se, check-outujeme a vyrážíme směr nedaleké autobusové nádraží. Než k němu však stačíme dojít, potkáváme bus po cestě. Nastupujeme do této pravidelné linky Ciwidey-Bandung. Sedašky jsou tak blízko u sebe, že i St. by měl problémy se tam vejít. Za směšných 10kč se dostáváme na autobusové nádraží Bandung a po vystoupení se nás ujímá taxikář, který po dlouhém smlouvání kývne na cenu 30000 za cestu na vlakové nádraží. Minibus by byl asi levnější, ale bůhvíjak dlouho by to trvalo. Vlak jede kupodivu půl hodiny po zakoupení lístků, takže rychle stíháme oběd a hasíme si to do bussines Class. Čtyřhodinová cesta vyšla na 30000,- na osobu. Vlak je pohodlný a výhled do krajiny je nádherný. Za čtyři hodiny dorážíme do Jakarty a bereme místní Bajaj na Jalan Jaksa Street. Ubytovat se jdeme opět do našeho starého známého hostelu Bintang (stejně tak se jmenuje mísntí značka piva), kde opět platíme 70000 za pokoj za dva. Nejprve měříme na jídlo a poté na internet přepsat deník. V půl sedmé už sedíme na baru a nedočkavě čekáme na F1 a během závodu potkáváme první čechy. Vyměňujeme si cestovatelské zážitky a příhody. Po závodě ještě mimo jiné podáváme pár, který s námi bydlel v Bandungu v hotelu a zdravíme se. Mezitím Tomík odešel telefonovat domů a přichází s veselou historkou, že si doma myslí, a že máme na internetu napsané v itineráři, že letíme do Hongkongu až 28.7. HAHAHA. Chvilku se tomu smějeme a odpočítáváme na prstech dny pobytu na Jávě. Lehce nervózní jdeme checknout letenky, cestou se chlácholíme že je to blbost, ale při pohledu na letenky nám mrzne úsměv na rtech, je to tak! V tomto smrdutém městě musíme strávit den navíc. Typický. Ale protože neuděláš nic, jdeme na druhou véču a uklidňujeme se tím, že kdyby to bylo obráceně, bylo by to o poznání horší. Po večeři zakončujeme náš cestovatelský den žolíkama. Brou a včasné kontrole letenek zdar! Nazdar! PS1: Hamilton je king, PS2: Button je vejr.

Den 25

BaChu se probouzejí již časně ráno ve 4:00, tentokrát v tom ale nemá prsty budíček Büber, nýbržli místní náboženství, které nám půl hodiny pouští islámské žalmy. Než znovu BaChu usnou, slyší ještě chudáčka No, který s nimi spí uprostřed na manželské posteli, jak ze spaní žádá o přistýlku. Poté se ještě No v 8:00 ze zoufalství a snu ptá, jestli už vstáváme, na což mu Büber nadšeně odpovídá, že ANO a spíme dál. Snídani si obejdnáváme v indonéštině, dáváme si ji na molu téměř pod vodou a je výborná. V centru chytáme minibus za 36^1/2,-Kš do sousední 12km vzdálené vesnice pod sopkou. U vstupu je několik cen, ale my jako náhodou musíme platit ten nejdražší vstup (20000Kš). Po asfaltové cestě stoupáme asi 3km, míjí nás moře aut s místními i japonskými turisty. Po hodině nás chůze omrzí a tak za nekřesťanskou cenu bereme nahoru taxíka. Jen co z něj vystoupíme, začíná pršet, a proto se schováváme pod střechu místního stánku. Tam jako na potvoru prodávají ten nejlepší jahodový šejk na světě (za 6Kč v přepočtu), proto každý dáváme tři a pokračujeme v cestě. Po dvěstě metrech docházíme ke kráteru, který je zaplaven nádherně modrou vodou, mezitím se ještě fotíme se skupinkou místních a dalším – těm méně odvážným – alespoň pózujeme. Přichází ovšem přeháňka v podobě malého monzunku, proto se schováváme do prvního taxivanu, tam je nám řečeno, že za chvilku pojedeme. Když ale řidič po půlhodině odejde, je nám jasné, že to bude na dýl. Venku ještě pořád prší, tak zůstáváme ještě další hodinu v autě, než vůbec odjedeme. Vymrzlí přijíždíme k hlavní bráně a vydáváme se pěšky do 1,5km vzdálených horkých pramenů. Před vstupem si dáváme oběd u CFC, což je místní totální parodie na KFC. V termálních lázních jsme tak dlouho, dokud nemáme varhánky i na zadku, nakupujeme jahody a relaxujeme. Po cestě zpět trháme rekordy. Do dodávky, do které se vejde tak maximálně 8 lidí je nás vměstnáno hned 19, z toho 4 sedí na předních dvou sedadlech. Kocháme se v rámci možností místní krajinou, na které jsou obrovská pole plná jahod. V 6 večer, když už je tu naprostá tma jdeme na internet, který je ovšem zavřený, tak se alespoň vydáváme k našemu oblíbenému indovi na večeři a pak zpátky do hostelu. Před spaním dáváme žolíky o to, kdo bude spát uprostřed manželské postele (jsou tam dvě příčky, takže instatní masáž je zaručena). Opět se potvrzuje, že Büber vyloženě není žolíkový typ a proto ho čeká strastiplná noc. PS1: Dnes jsme si platili i za to, že jsme mohli tlačit taxivan do kopce, PS2: vzpomínáme na Mojžáka, jak se asi má v Kanadě a je nám líto, že i přesto, že se občas dívá na naše stránky, nám nedá vědět, co a jak. PS3: Empiricky jsme otestovali, že se tu voda (na jižní polokouli) točí proti směru hodinových ručiček.

Den 24

Tento den vstáváme o něco dříve, než jsme chtěli a to díky netolerantnímu turistovi, který táhl svůj kolečkový kufr po schodech jak idiot, čímž nás probouzel. Po hygieně jdeme opět na snídani, která je opět dobrá, opět balíme bágly, opět odjíždíme, opět autobusem a opět to nacházíme na jedničku. Mimochodem se nám cestou podařilo přeplatit autobusovou linku a místo předem určené zastávky nás odváží až na meziměstský autobus. Cesta komplet trvá tři hodiny a málo kešění.Autobus byl vevnitř navrhován pro trpaslíky a díky tomu jsme museli každý zabrat trojsedačku. Po příjezdu jsme vyrazili do průvodcem doporučeného guesthousu, ale opět nás průvodce zklamal, neboť ceny se poměrně výrazně rozchází s realitou. Po plůl hodině nacházíme jiný hotýlek, který je mnohem hezčí a co je hlavní, tak i levnější. Na recepci se nám podaří přetransformovat pokoj pro dva na pokoj pro čtyři za cenu pro tři. Po zabydlení se vydáváme na procházku a prohlídku města Ciwidey. Po cestě postupně zaregistrováváme zvýšený zájem o naše maličkosti. Uprostřed města nacházíme pouť a naše popularita dosahuje svého maxima. Ani Brad Pitt a Angelina Jolie v praze nevzbudí větší pozornost, než my tady v centru. Dokonce když sedíme na hřišti, tak se na nás přijíždějí podívat zájezdy místních obyvatel. Dáváme si výbornou cukrovou vatu, výbornou vobrovskou voříškovou valačinku. Pro cestu do hotelu se rozhodujeme použít místní specialitu a to minipovoz o výkonu jednoho živého koně. Jen co vyjedem na hlavní, způsobujeme dopravní kolaps, jelikož za námi se tvoří kolona motorkářů, kteří nám mávají a chtějí se nechat vyfotit. Každý z motorkářů se snaží na sebe upozornit a proto tůrují motorky a dělají akrobatické kousky. Povoz nás stojí stejně, jako autobus ráno, ale za tu srandu to stálo. Na hotelu si dáváme sprchu a vyrážíme na večeři do naší místní hotelové restaurace na vodě, ale papáč je zavřená, tak vyrážíme do místní menzy, kde si dáváme dva dny staré hovězí, tři dny staré kuře, pálivou omáčku a vodu z kohoutku. Jojo, už se ničeho nebojíme. Po večeři jdeme nakoupit pamlsky ke kartám a v obchodě se s námi místní prodavači fotí jako s celebritami, zatímco tam čeká fronta na zaplacení nákupu. Po příchodu na hotelovém molu se sezením dáváme karty a pamlsky. Meloun, který jsme si koupili na tržnici stál za pytel hnědejch, protože byl plesnivej a přezrálej. Po kartách se vydáváme na čtení a chrupec.

Den 23

Budíka máme nastaveného na 7:15, ale protože nezvoní vstáváme instinktivně Büber v 7:45, Snídani hltáme, máme konešně míchaná vajíčka a tousty a v 8:00 netrpělivě stepujeme před hostelem. Závozník však přijíždí s akademickou čtvrthodinokou (Büber vymýšlí ty nejčernější scénáře) v Toyotě pro sedm lidí, takže se ani nemusíme mačkat. Nakonec jsme rádi, že máme auto i se závozníkem, protože provoz je děsný a ještě by jsme neměli šanci trefit. (Ani No nechtěl pilotovat). Po hodině a půl platíme vstup k sopce a vjíždíme až do vulkánu. Po vystvoupení nás praští přes nos smrad síry, ale to už stojíme na okraji sopky a obdivujeme hluboký kráter. Klasicky se kolem nás motá další tým otravovačů, od kterých se mimojiné dozvídáme, že vstup do kráteru druhé aktivní sopky je možný pouze s průvodcem za dvěstě tisíc. To se nám vůbec nelíbí a jelikož jsme rebelové, vyrážíme na vlastní pěst. Ziskuchtiví blbečkové se nám na rozloučenou snaží alespoň vnutit pohledy, což bychom možná podstoupili, ale vzhledem k tomu, že je prodávají pouze po 15ti a více, kašleme na ně. Po kiláku a půl se dostáváme až na dno sopky a je to pecka. Z kráteru stoupá horká pára, všude tu jsou stostupňová jezírka, kolem smrdí síra a všechno má nádech žlutozelené barvy. Kráter procházíme skrz na skrz, každý se alespoň jednou opaří a jelikož nás lehce tlačí čas, valíme zpátky do auta. Závozník na nás poslušně čeká a my podle předem naplánovaného programu jedeme do Ciateru do horkých vřídel. Nejprve platíme vstup na parkoviště, parkovné pro auto, závozníkovi oběd a nakonec poplatky za vřídla. (Celkem 50000,- na pět údů). Z vřídel se nakonec vyklubou dva čtyřicetistupňové bazény, plavat se v nich moc nedá, ale na odpočinek je to bombice. Venku je naštěstí trochu chlaději (pořád jsme poměrně vysoko nad mořem), tak se to dá přežít. Ve vřídlech strávíme něco kolem tří hodin, mimojiné si dáváme výborné šejky a jdeme za napapaným závozníkem. Dalším bodem v našem programu je továrna na výrobu čaje, o které je však v průvodci jen lehká zmínka a tak je těžké jí najít. Jediným možným východiskem je najít někoho, kdo mluví anglicky (řidič neumí anglicky ani kváknout), což je v celé západní Jávě, kde umí 100 lidí anglicky a z toho je 98 turistů, nadlidský úkon. S trochou štěstí narážíme na kuchaře z hotelu v Bandungu, který ochotně naskakuje k nám do auta a jede s námi do nedaleké továrny. V továrně na šaj platíme 60000 za celou skupinu a vyrážíme na exkurzi. Pravděpodobně nás vede člověk, který hrál ve filmu Karlík a továrna na čokoládu Umpa Lumpu, a nebo je to jeho dvojník. Umpa Lumpa nám postupně ukazuje celý proces výroby čaje a nás to velice okouzluje. Exkurzi zakončujeme ochutnávkou místního Rolls Royce čaje – je fakt dobrej. tím náš výlet končí, jedeme do hotelu pro deník a závozníkem se ještě nehcáváme odvézt na Jean’s Street, večeře probíhá pod taktovkou menu McDonald’s, následně interne, cesta zpátky do hostelu, plánování zbytků dnů na Jávě, karban a dobrou noc strýčku Fido. PS1: Náš závozník je tak komunikativní, že ani v Berouně neřekne Beroun. Otík Rákosník je proti němu ukecaná drbna. PS2: Majkí, kdybys viděl úbory místních školaček pod 15, vcukuletu by ses přestěhoval.

Den 22

BaMi se probouzejí něco málo po sedmé a jdou si číst na terásku, než se probudí i druhá dvojice. Tu však musí o půl deváté vzbudit, jinak by spali až do teďka. Snídani dáváme na terase – palačinky a kafe/čaj, dále balíme věci, platíme ubytování a jídlo za předešlé dva dny a jdeme do centra sehnat odvoz do Bandungu. Drožka je ochotný nás tam hodit za půl míče, to samo nebereme a naprosto náhodným způsobem zastavujeme klimatizovaný autobus, který jede přímo do našeho města. Bus poté asi ještě dvacetkrát zastavuje dalším přistupivším (neexistuje tu něco jako autobusová zastávka, na bus stačí prostě mávnout), uvnitř prochází sťuarti s občerstvením, do toho hraje potulný pěvec a my frčíme nádhernou krajinou dál slunci vstříc. Po cestě se mění sťuarti a trubadůři – na scénu přichází i hluchoněmí pěvci, ale vrcholem je na playback a ještě k tomu falešně zpívající komediant. Z autobusu vystupujeme na předměstí Bandungu, kde se nás po jednom ujímá celá vesnice a snaží se nám pomoci, leč marně. Nikdo nemá ani pojem o angličtině. Nakonec nás vysvobozuje malá holčička, která nám ukazuje na bus, kterým dojedeme až do centra, což je malý zázrak. V centru zjišťujeme, že naše představa o Bandungu, jakožto malém městě, je naprosto mylná. Je asi tak třikrát větší, než Praha a zároveň třetí největší město indonesie. Jelikož máme mapu s měřítkem 1 ku naprostýnesmysl, vydáváme se k ubytování pěšky. Po asi třech kilometrech však na měřítko nadáváme, co to jde. Ubytování je naštěstí přijatelné a i se snídaní. Vyhladovělí jak psi hledáme jídelnu, což se ukazuje, jako nadlidský úkon. Po čtyřiceti minutách bloudění neznámým městem nacházíme ucházející jídelnu a zaplňujeme bříška. Třem z nás to vychází na třicet tisíc, jednomu gurmánovi však na 60kš. Spokojení jdeme prozměnu pěšky najít vyhlášenou Jean’s Street. Průvodce opět totálně zklamal. Po pětačtyřiceti minutách nacházíme ne moc zajímavou uličku s přehršlí obchodů s hadrama. Jelikož jsme už dlouho neměli zažívaci potíže, dáváme večeři u mekáče. Poté jdeme do informačního centra zjistit, zda se tu dá pujčit auto na zítřejší výlet, protože se nám nabídka z našeho guesthousu za 350000 na jednoho zdá moc přemrštěná. Nakonec dostáváme za 400000,- pro všechny auto i s řidičem na celý den. Zpátky se chceme dostat taxíkem, ten nás ovšem dováží na defacto stejné místo, kde nás nabíral, proto se rozhodujeme pro pěší. Jen proklínáme to, že tu téměř neexistuje pouliční osvětlení. PS: Už jsme se naučili přecházet čtyř a více proudové dálnice, taková D1 už pro nás nebude žádný problém. PS2: Národním sportem neřidičů je pískání na píšťalku a řidičů troubení na klaksony jako o život, takže prakticky 90% lidí pracuje v dopravě (odklání dopravu, pískají jentak, troubí když nikde nikdo neni a ostentativně mávají na projíždějící auta)

Den 21

Dneska pro změnu vstáváme, ráno běžná hygiena, léky a snídaně na vyhlídce. Objednáváme si dokonalé palačinky s kafem a čajem. Po snídani se oblékáme a vyjíždíme na půldenní trip k vodopádům a termálním pramenům. Jedeme na kopec minibusem, který neskutečně přeplácíme zhruba o 2,-kč na hlavu. Po deseti minutách jízdy vystupujeme u parku a hned nás odchytává guide, od kterého zjišťujeme, že pokud chceme do parku, musíme mít passport, nebo nějaký ID card. To jsme samozřejmě věděli už včera, ale dnes ráno Pfffffgh… vubec. Všichni u sebe nacházíme doklad, jen No nic.
BaChuMi: Máš nějaký doklad vejre?
No: Nemám. Jedu pro něj, za pár jsem zpátky.
BaChuMi: Máš klíče od pokoje?
No: Nemám, dejte mi je a já už sakra jedu a za pár jsem zpátky.
BaChuMi: Máš drobný na tágo?
No: Nemám.
BaChuMi: Tak tady máš a už zatrakoně jeď.
No: Jedu.
Mezitím, co exot jede pro doklady, tak zjišťujeme, že doklady nejsou vůbec potřeba – k vodopádům to jde bez průvodce a k vřídlům potřebujeme drahého průvodce a nositele děje. Po chvíli přijíždí chudáček No s dokladama a jejich kopiema, průvodcem a křížkem po funuse.Guidovi vysvětlujeme, že je pro nás moc drahý a Chlupáčkovi, že tam jel zbytečně. Rozhodujeme se, že tedy jdeme jen k vodopádům. U vstupu platíme 20000,- kešení na dvě nohy a jdeme vstříc novým dobrodružstvím. Po chvilce chůze zjišťujeme, že jsme zvolili nevhodnou sadu pneumatik, ale beztak máme smůlu. Po cestě obdivujeme krásný prales, potkáváme vzácné opičáky, ale kupodivu kobranti stále nikde. Po hodince zážitkůplné cesty přicházíme k famózním vodopádům. 3. Jeden velkej, druhej velkej, ale ten třetí taky velkej. I přes chlad, zimu, vítr a závěje skáčeme hlava nehlava pod 40ti metrový hovado (vodopád). Rebelové NoBa se svlékají do sexy-plavek bikin a vrhají se přímo pod neskutčný proud vodopádu a dostávají pro nic za nic. Po koupání se promrzlí převlékáme a pomalu si to s kapitánem Plným bříškem Ba štrůdlujeme zpátky. Celou cestu zpět nás kapitán Pb Ba uhání s tím, že pokud pujdeme pomalu, tak ztrestá džungli, jelikož gurmán neviděl čtyři dny záchod ani na obrázku. Rozhodujeme se, že na oběd pujdeme k nám do hotelu a že si dáme po třech týdnech flákotu masa. Objedáváme si steak, který byl výtečný, ale bejby-size pro anorektičky. Po žrádle jdeme do města přepsat deník (V Indonesii to už není taková legrace najít internetovou kavárnu), vyměnit prachy, koupit ovoce a na večeři. Mimochodem NoChu si do města berou svojí novou konvertovanou módu a vzbuzují dojem islámců. Po chvíli chození městem a otázkách typu „Jste z Afghanistánu?“ si uvědomují, že ohoz doplněný plnovousy může působit poněkud atentátnicky, zato BaMi si to hasejí v tričkách Tom&Jerry a IT-Crowd a působí amerikanisticky, což se také nesetkává s úspěchem. Místním se prostě nezavděčíme. Večeři u inda se snažíme pojmout trochu minimalisticky, abychom neplatili to co včera, ale zjišťujeme, že i kdybychom jedli suchou rýži, tak v tom pořád budeme za stodvacet tisíc kešení. Po večeři v naprosté tmě v sedm hodin se vracíme zpátky na hotel, dáváme si nakoupené ovoce a připravujeme se na spánek. PS: Po městě jezdí habaděj taxíko-vanů, na které stačí mávnout a oni nás hodí kam chceme za cenu 1000 až 3000 KŠ. PS2: Anketa dlaždič zájezdu má předčasně svého překvapivého vítěze, protože i kdyby od ostatních třech členů do konce zájezdu nepadla jiná, než sprostá slova, tak ho prostě netrumfnou.

Den 20

Ráno vstáváe kolem osmé hodiny, provádíme očistu, lehce balíme a odcházíme na snídani do naší oblíbené restaurace na Jalan Jaksa street. Jen co objednáme (palačinky, míchaná vajíčka, müsli) už k nám přisedají tři angličani a začínáme se klasicky bavit o cestování. První, co z nich dostáváme je, že jeden z nich má přítelkyni češku a s tím koresponduje i jeho triko s nápisem ČVUT, svět je malej. Klucí jsou veselá kopa, jdou rovnou z mejdanu a jentak mimochodem všichni tři jsou učitelé angličtiny na plný úvazek v Jakartě. Všichni tu působí už přes rok. Po snídani se checkoutujeme, nasedáme do Bajajajů a míříme na vlakové nádraží. Překvapivě snadno kupujeme lístky do Bogoru (11000 IDR), což je předměstí Jakarty. Na vlak čekáme skoro hodinu a sepisujeme mezitím deník z minulého dne. Po nastoupení do vlaku zjišťujeme, že vypadá spíš jako pražské metro, s tím rozdílem, že nejede v podzemí. Po padesáti minutách vystupujeme v Bogoru na nádraží a snažíme se propracovat ven, což není jentak, protože výstup z vlaku je defacto rovnou na tržnici. Proplétáme se všudypřítomným zmatkem a kromě celkem obvyklých věcí nás fascinuje prodavač kober (zlých kobrantů). Na oběd jsme zamířili do místní restaurace, jídlo nicmoc a hlavně ho bylo dost málo. Jelikož Bogor je pouze mezistanice, a my se chceme dostat do Cibodanu, jdeme do turistyckých informací a ptáme se, je-li to možné se tam dostat. Hmm… Jelito! Anžto jsou turictické informace spíše cestovní kancelář, je nám nabídnut výlet a řečeno, že busy jsou z důvodu státního svátku plné. Nenecháme se však obalamutit a snažíme se sehnat odvoz na vlastní pěst. To se nám moc nedaří, spíš vubec, naštěstí ale potkáváme sympatického důchodce, který se nás ujímá, plánuje nám cestu, která není jednoduchá. Nejprve frčíme prvním městským minibusem na odjezdové stanoviště meziměststkých minibusů (loučení se s dědulou, který po nás ani nechtěl peníze) a za sedmdesát tisíc jedeme směr Cibodan. Řidič je lofas a místo blinkru používá klakson. O hodinu a asi tak půl druhého milionu zatroubení později nás vysazuje na dalším stanovišti, ze kterého je to dalších 20km a místní vtipálci nás chtějí vzít za 200000,-IDR, ale jelikož jsme krutý tým thaicrew, tak to usmlouváváme na 70 klacků. Cesta vede pořád do kopce a zaříná se ochlazovat. Po zhruba 40ti minutích se dostáváme k Cibodas Guesthousu, který nás okamžitě nadchl. Guesthouse je situován na kopci, nabízí nádherný výhled do údolí, krásnou zahradu a milý personál. Za jednu noc platíme 115000,- na pokoj. Po ubytování máme namířeno do centra, kde bychom se chtěli naobědvat, což se ukazuje jako problém. Jednak angličtina se nesetkává s úspěchem a onak nemůžeme nic najít. Nakonec usedáme v restauraci a než se stačíme rozkoukat, stůl se prohýbá pod místními specialitami. Dostáváme přibližně 10 chodů, které jsou nám náležitě zaůčtovány. A co je nejlepší je místní čaj, kterým to celé zapíjíme. Za hody platíme 28000 na osobu. Ještě než se vrátíme do guesthousu, procházíme tržnici. NoChu konvertují k islámu a nakupují islámské cool hadry (islámské jarmilky, islámské košile a tak). Za tři litry si to hasíme domů, konečně dáváme sprchu, ze které však padají kostky ledu a jdeme do restaurace hrát karty. Pochutnáváme si na ovoci, které jsme si koupili na trhu (meloun, mangosteny a hruškojabkopapriku) a pozorujeme rychlý západ slunce, který trvá ani ne 20 minut. Jen co se setmí, tak se začíná ochlazovat, přeci jen bydlíme 1500m.n.m. Před spaním dáváme ovocné palačinky a brou brouku.

Den 19

Na letišti vyměňujeme dolary a stávají se z nás milionáři (za 100USD dostáváme jeden milion IDR). Jelikož si No nechtěl vyměnit v KK posledních 100 dolarů, půjčil si od Ba RM50 a musí mu teď vrátit 125000, což je krásných 2500% navíc vejvar. Ba je pěkný lichvář, co by neudělal pro kamaráda. Potkáváme dva angličany, kteří se k nám připojují a jedou s námi na Jalan Jaksa – vyhlášenou turistickou ulici, kousek od centra. Asertivní angličané usmlouvávají jízdu taxíkem z čtvrt mega na stopadesát tisíc. Na první pohled se do auta v šesti lidech s velkými bágly nemůžeme dostat, proto nám přichází na pomoc celé letiště nosišů. Ti nám s ničím nepomohli a ještě chtěli big tip. Po půl hodině jízdy se dostáváme na naší ulici a hledáme ubytování (náš řidič dává pojmu prase za volantem nový význam). Ulice je plná barů, blikajících neonů, ubytování, opilích turistů a všude jsou kurvaholkygutentag. Všechny hotely a hostely jsou komplet plné, proto se necháváme zlákat jednou místní lehkou děvou a jdeme se podívt do jejího apartmánku, ten však vypadá jko předělaný sklep s postelema, proto s díky odcházíme. Při bloudění po ulici se nás jednomu místnímu smažkovi zželí a doporučuje nám jeden hostel, kde jsou dva poslední pokoje za sedmdesát tisíc. Celí šťastní jdeme tento nález oslavit (je půl druhé ráno). Zodpovědní BaMi si dávají dva kousky a jdou ve čtyři ráno spát, zatímco kanálové zájezdu NoChu chlastají až do pozdních ranních hodin. Během svého asimilování a navazování mezinárodních vztahů potkávají skota, který sem dorazil po 14ti měsících z domova na kole, angličanku s přítelem z holandska, kteří už půl roku cestují po světě, francouze, který je prostě z Francie a američanku, která cestuje sama a má opravdu hnusnou kérku na ruce. Krátce poté, co se NoChu ukládají k opileckému spánku, předávají štafetu BaMi, kteří jdou okouknout památky, aby se neřeklo že jsme celou Jakartu prochlastali. Jdou do parku uprostřed města, kde shlížejí 137m vysoký památník, poté do největší mešity v jihovýchodní asii (pro 250000 lidí) a poté na tržnici se starožitnostmi. Tam však poté, co si Büber chce koupit procesor, avšak nemá šanci ho dostat, zjišťujeme, že prodavači, kteří tu sedí, se spíše chlubí tím, co mají, než aby chtěli něco skutečně prodat. Čárka. Tečka. Bohužel nic víc zajímavého Jakarta nenabízí, proto si zastavujeme Bajaj (něco na způsob thajského Tuk-Tuku) a za 12,-Kč v přepočtu se dostáváme za alkoholikama. Ti pro změnu zas vysedáváají se svojí internacionální skupinkou, která ale narozdíl od nich ještě nešla spát. Pak dáváme u indonéského inda oběd a domlouváme zítřejší fahr-plan (rušíme Krakatau a rozhodujeme se pro cestu na východ), dále internet, vyměnit peníze a skouknout Moto GP (dobrá práce, Rossi). Po motorkách ukládáme Bubeříka ke spánku a jdeme na véču. Z véči sice frčíme spát, ale myšlenky na pívo jsou silnější, proto ještě rychle odbíháme na jedno, kde se potkáváme s lidma ze včerejší pařby. Ovšem kolem jedenácté odpadáme a jdeme spát. PS: Ceny buď dělte 500, nebo jako my škrtněte tři nuly a vynásobte dvěma (v obou případech to vyjde, Járo, stejně)

Den 18

Probouzíme se přibližně v 8:00, utíkáme na snídani, abychom ještě stihli nějaké tousty. Po snídani vyrážíme na poslední opalování na Sapi a ani to, že je zatím zataženo nám vrásky nedělá. Moře je dnes klidné, takže i Chu se dostává na ostrov s čistým štítem. Ihned sebou házíme na pláž, rozbalujeme knížky a časopisy a pokoušíme se nachytat poslední bronz přes zamračenou oblohu. BaNo zahlídli za bojkama vlny, okamžitě tam vyrážejí a tráví tam dobré dvě hodiny. K obědu si objednáváme klasický beef burger a poté se rozdělujeme na dvě party. BaMi vyráží na průzkum a zdokumentování již prozkoumané části ostrova a pláží kolem Sapi. NoChu mezitím hrají karty, kdy No dostává pořádně na prdel. BaMi se vracejí zpátky džunglí a i přes značné obavy nepotkávají žádná zvířátka. To se ovšem diametrálně změní poté, když dorážíme zpět na naší pláž. Tam nás NoChu upozorní na prasopsa (prase bradavičnaté), který se promenáduje mezi lidmi a vybírá odpadky z popelnic. To ovšem není pořád nic proti tomu, co má přijít. Po půlhodince hraní karet se Chlupáč otáčí směrem k pralesu a vyskakuje metr vysoko. Když se podíváme, co se děje, vidíme stádo deseti varanů, kteří si to promenádují směrem k pláži. Největší z nich má přes dva metry. Buber se odvážně pokouší získat nejlepší snímky, zatímco BaChuNo visí na větvích s blátem na klouzačce. Když si BaMi uvědomí, že tyhle krasavce mohli potkat v džungli, mají ještě teď husí kůži. Ve čtyři hodiny se vracíme do KK, kde dáváme spršárec, zabalenec, karty hranec a na jídlenec dáváme proklatě dobré kuře přímo od kolonela z Kentucky. V guesthousu se potom s námi loučí, jako s vlastní rodinou, objímáme se a fotíme a se slzami v očích odjíždíme na letiště. Prvního taxikáře už z principu odmítáme, avšak druhého najímáme za úplně stejnou cenu. Na letišti rychle usmolíme pár pohledů a masedáme rozházeni do letadla. Let probíhá, až ná pár menších turbulencí, v klidu. To ovšem ještě netušíme, co nás bude v Jakartě čekat. To be continued…

Den 17

Čege deníku, ráno se probouzíme mrtví bez budíčku kolem osmé hodiny a zjišťujeme po spadnutí z postele, že nám nefungují nohy. Nějakým zvláštním způsobem se ale dokutlíme o dvě patra níž do recepce na snídani. Z důvodu naší nemobility a špatného počasí zůstáváme ve společenské místnosti až do oběda a paříme karty. Během dopoledního karetního dýchánku přijíždí první kazašský opalovací tým (Australské dívčí rugbyové družstvo). Na oběd jdeme do indické restaurace k indiánovi na indické jídlo z Indie. Je výborné a zároveň levné. Po obědě se vracíme na pokoj a dáváme si literárně spací pauzu cca 4 hodiny a zjišťujeme, že v Jakartě vybuchly tři bomby, což je naprosto typické, protože tam zítra frčíme. Po pauzičce vyráříme na večeři opět k Vanesse, ale co se zas nestane. Místo dojemného loučení s naším bubeříčkem bere foťák a fotí se s naším plážovým playboyem Chlupáčkem. Z této rovnice nám zákonitě vychází, že náš chudáček kníráček Chu zůstal jediný na ocet s cibulí a chlebem. Sladké a ovoce a hurá na molo. Kolem osmé se suneme do baru pod guesthouse na quattro pintiček pivečka. Po pívečku se vydáváme debordelizovat pokoj a zabalit si na zítřejší cestu. Jelikož dnešní den nebyl tak vyčerpávající, tak jsme se rozhodli shrnout zajímavé věci z Bornea.
– Pro méně bystré, co to nepostřehli za těch třináct dní, se všechny ceny násobí pěti.
– Borneo je zatrakoně velký ostrov a nedá se prakticky celý projet. My jsme zvládli jen KK a jeho okolí v radiusu 150km.
Počasí je naprosto nevyzpytatelné a i když je hnusně, tak je pořád kolem třiceti stupňů.
– Všude je klimatizace: v autech, hospodách, obchodech, hotelích a všude je o patnáct stupňů méně, než venku.
– Prakticky všude se dá smlouvat a finální cena je minimálně o polovinu nižší.
– Orientační ceny: Ubytování: 30RM/osoba, jídlo na den: 15RM, BigMac menu: 9RM, Pronájem auta na den:110RM, Litr benzinu: 1,5RM, Doprava na ostrov a zpět (+poplatky): 30RM.
– Turisté jsou zde v oblibě, všichni nás zdraví, mávají nám a koukají po Buberovi.
– Nejdražší je tu alkohol, pinta piva stojí deset až patnáct korálků.
– Mix metrického a britského měrného systému.
Perličky:
Ovoce jsme každý večer kupovali u paní, která vypadá jako meloun a to ještě nemluvíme o její dcerce Melounce (jako by jí z oka vypadla, ale meloun mají sladký).
V guesthousu nás pravděpodobně mají radši, než všichni v ČR a už dva dny teskní a psychicky se připravují na náš odjezd. Říkají o nás, že jsme cute and handsome a že jsme nejlepší hosté, co tu kdy měli ever.
Každý zná české fotbalisty, ale nikdo pomalu neví, kde je evropa, natož pak ČR.
Pod okny máme bar s živou hudbou a každý večer usínáme u světových hitů v malajském podání (jako kráva tahaná za ocas).

Den 16

Budíček ve 4:30, rychlé vstávání, dobalování věcí a šup do naší party-káry. Dvěstě v městě, třista z místa (děleno deseti). Venku je tma a svítá až ve třičtvrtě na šest, ale to si to už štrádujeme po našich oblíbených serpentýnách. V parku jsme kolem půl sedmé, po lehkých ymatcích se dostáváme na parkoviště zadarmo, oblékáme se do horolezeckého, fasujeme dva guidy a naštěstí prozíravě krademe toaletní papír. Guidové vypadají, jako kdyby měli jít do Průhonického pakru na lehkou odpolední procházku. Jeden má kopačky a druhý pseudo-crocsy, oba jdou v šortkách a oba mají minibaťůžky, do kterých by se nevešel ani kartáček na zuby. Přejíždíme autem k Timpon gate, což je vchod do parku v nadmořské výšce 1800 m.n.m. a zároveň naše startovní pozice. No nasazuje divoké tempo, ale po cvhíli si uvědomuje, že by to takhle nešlo. Prvních dvacet minut jdeme po schodech a utěšujeme se, že takhle to přeci nemůže být po celou dobu (schody je hodně nadnesené slovo). Co se mezitím nestalo, na chudáka Chu je uvalena zlá Srarumanova kletba, na prvním check-pointu si to vlaje s toaletním papírem na záchod, pokračujeme pořád dále do kopce s nadějí, že strmé schody v další zatáčce zmizí. Mezitím je na Bubera uvalena Poblijonova kletba a plive dva litry rovnou do pralesa. V druhém check-pointu, totálně zničení, svačíme a Chu znovu letí na záchod (kletba je zlá). Chu se definitivně vzdává pokusů o jídlo viz. check-pointy 3 až 6 a jediné, co ho žene dopředu je lék léků Barákovic domácí slivocice. Lékárnička, pečlivě zabalena zůstává opět na pokoji. Cesta pořád stejné, jenom se trochu v závislosti na výšce mění příroda (potkáváme i láčkovky). Tlak vzduchu stále nižší, leje z nás jako z konve, No si cestou ochočuje veverku a šerpové si to kráčejí naprosto zlehka, možná za to mohou jejich vypracované nohy, za které by se nestyděl ani Pavel Nedvěd. Po deváté hodiné potkáváme první výpravy mířící dolu, chválí nás za výborný čas, chlácholí nás, že jsme skoro u cíle (noclehárna Raban Lata). Když se jim svěřujeme, že cestu na vrchol podnikáme v jednom dni, tak hází Kryšoty (omdlévají). Začíná se projevovat unava a rádi bychom se od prodijdoucích dozvěděli nějaké pozitivní info, ale všichni na nás zírají, jak na blázny. Do Raban Lata (3200m.n.m) přicházíme po četných zastávkách za krásné tři hodiny, za což nás i místní chválí. Chu způsobuje pozdvižení v celém táboře a dostává se mu lék na bolavé bříško a vypadá to, že kletba se přesouvá na No. Po zvážení náročnosti trasy a zbytku sil se rozdělujeme na dva dvoučlenné týmy, po dvou lidech, čítající dva členy. Dvojice jsou BaChu a MiNo. První vyráží BaChu a za chvilku po nich MiNo. BaChu z těžka postupují řídnoucím porostem až ke skalám, kde zjišťují, že dále budou muset ručkovat pomocí provazů, protože sklon nedovoluje normální chůzi. Čím jsme výš, tím se jde hůř a to díky řídnoucímu vzduchu a narůstající unavě. Ve výšce 3900m.n.m. (kolem 12:30) chudáka Ba zrazují nožičky, dostává obrovské křeče, které mu bohužel neumožňují pokračovat. Chu ho nechává napospas hyenám a průvodci a sám se snaží plazit k vrcholu. Ve 4000m.n.m. (cca 300m od vytouženého cíle) je nucen se vrátit. Jednak mu docházejí síly a druhak se rapidně zhoršuje počasí a vrchol je v mracích. Smutně se vrací zpět za okousaným Ba a co nevidí, čtyři postavy. Halucinace? Ne, opravdu jsou čtyři. Pašák Buber a jeho průvodce se dostávají k Baovi do uměle vytvořeného prvního výškového tábora, kde Ba servíruje slivovici s čokoládou (nikdo nechce, jí sám). Bíbřík přichází značně unaven a Chu ho zrazuje od dalšího pochodu: „beztak nahoře není nic vidět a jsou tam mraky a mlha“. Usedáme, kocháme se neuvěřitelným pohledem na mraky, které jsou pod námi na ostrov. Posloucháme Oasis a jsme v tranzu. Takový pohled se člověkuy naskytne jen jednou, dvakrát za život. Mimo jiné se dozvídáme, že Chlupítkovi ve 3600 došla energie a vrátil se do Laban Rata. Na tomto čarokrásném místě se zdržujeme necelou půlhodinku, mlčíme, posloucháme naprosté ticho a necháváme volně plynout myšlenky. Bohužel nás tlačí čas (do 17:00 musíme být v 1800m.n.m.), tak vyrážíme dolů. Po prvních krocích zjišťujeme, že ani cesta dolů nebude žádný med. V Laban Rata nabíráme Chlupáče a klopýtáme dál. Cesta dolů je peklo, začínají bolet klouby a projevuje se uplné vyčerpání. Odečítáme metr po metru, avšak osmikilometrová trasa je sakra dlouhá. Buber předvedl naprosto uchvatný výkon při výstupu, ale vzhledem k tomu, že je Computer Guy ze sportu mu jde nejlépe C++ a Java, tak se mu začínají podlamovat kolena a z dálky vypadá, jako chodící loutka. S mnoha přestávkami však cestu v časovém limitu zvládáme a naprosto vyždímaní přicházíme v půl páte k autu. Průvodci nám ještě gratulují za mimořádné výkony a frčíme do KK. Večeři dáváme u Kolonela v KFC. Parkujeme téměř u pultu, nemůžeme moc chodit. V 19:00 se škobrtáme do pátého patra, kde máme pokoj, dáváme sprchu a mrtví kolabujeme do postelí.
PS1: Normálně so Mount Kinabalu zdolává za dva dny, ale to my v rámci skrblíkaření bereme levnější jednodenní variantu. (dva dny: RM550, jeden den: RM150).
PS2: vzdálenost výšlapu tam a zpět je 16km, převýšení však činí cca 2,5km. Pro představu je to jako vyjít osmkrát Eiffelovu věž, nebo čtyřicetkrát Petřínskou rozhlednu.
PS3: Trasa je buď do kopce, nebo z kopce, nic mezi.

Den 15

Dobré ráno, deníčku, z důvodu naší naivity jsme se opět nechali napálit předpovědí počasí, proto jsme zavrhli moře a šli jsme navšívit nedaleké ZOO. Po snídani se vydáváme na lov drožky, rozhodnuti nezaplatit více než RM60 za cestu tam i zpět. První závozníci se nám nabízejí za 120, postupně klesáme až na 80 a nakonec se nám do cesty postaví místní dohazovač, který se nám sám usmlouvá na RM60 i s tím, že na nás u ZOO dvě hodinky počká (a ke všemu pojedeme luxusní toyotou). Za vstup do parku platíme každý RM20, koukáme na králíci, hledáme kandáty, nacházíme ale jen slony, orangutany a jiné bornejská zvířata. Nakonec se shodujeme, že ZOO je dobrá hlavně pro malé Jaroušky. Jediné co stojí za vypíchnutí je Wild Life Show, na které nám představili své dovednosti „muži džungle“, papoušky, tukani, háďáci a cibetky produkující nejdražší kávu na světě. Zajímavostí bylo, že bejby had, kterého nám ukazovali, byl sedmiměsíční hádek měřící přes šedesát čísel, který prý v dospělosti dorůstá až deseti metrů. Není vhodné ho chovat, jako domácího mazlíčka, anžto když uteče, tak může sníst i souseda (a mohl by i velkého Pankráce, takže bacha Pankráci na sousedy). Oběd opět v mekáči. Ba postupně zjišťuje, že i do konce pobytu bude asi pít jen vodu, pač už i fast-foody mu přestávají sednout. V rámci příprav se regenerujeme na zítřejší výstup na horu. Jdeme nakoupit jídlo a pití a hlavně si zamluvit novou party-káru. Z nabídky Mercedes S-klasse, BMW 7, či Audi A8 a podobných vybíráme malajský Kancil. V 8 hodin nám k guesthousu přivážejí „auto“, vedle kterého i martinova Corsa vypadá jako Rolls-Royce Phantom v plný polní. Výroba našeho závoďáku vypadá asi tak, že se vezmou dva skůtr, svážou se lanem dohromady a přes ně se hodí plachta. Také výkon to má, jako slabší motorka, nebo silnější sekačka (660ccm). Večer je čimdáltim stejný. Véča u Buberovic, ovoce na molu a klasická dámská debata. Co musíme ještě vypíchnout je, že dnes byl po třiceti letech opět vidět nejkouzelnější západ slunce, ale jelikož je buber pinďour, tak máme foťák perfektně schovaný na pokoji a žádnou fotku vám neukážeme, protože žádnou nemáme.
PS1: přes poledne jsme naměřili decentní podolskou sauničku s Járou uvnitř – 38 stupňů ve stínu.
PS2: Buber vyhrožuje, že pokus se bude do něj navážet, tak bude ještě spousta krásných fotek, které nevyfotí.
PS3: Chudymu staršímu držíme pěsti (i když už teď víme, jak to dopadlo).
PS4: Martin je vejr – i když nemůže ananas ani cítit, tak si kupuje 100% ananasový džus a pak se diví, že mu to nechutná.

Den 14

Klasika. Vstávání v osm, snídaně, molo, ostrov. Počasí není ideální a proto si na pláži vytvážíme polohovatelná lehátka z písku. Nebojíme se spálení. Během čtecího kroužku MiChu se BaNo vydávají na 24km dlouhou štreku na 600m vzdálenou pláž. Tam objevují krásná a zatím nedotčená místa. Poté nacházejí cestu vedoucí přímo do pralesa, kde po výšlapu obejvují krásnou vyhlídku na ůtesy a jinak nic. Vracejí se do džungle vybaveni Crocsama a plavacíma šortkama, jako správní turisté. Při každém zašustění listů mají bláto na klouzačce a proto sklápí uši, ocas mezi nohy, kozy na ramena a zdrhají na pláž. MiChu mezitím pozorují hejno japonek a zjištují velmi přelomový poznatek: Každá průměrná japonka se chová jako Míša Beerová, nevidí za roh. BaChu poté na oběde experimentují a dávají si od pohledu vynikající Ginger Chicken, ale realita je bohužel jiná, jídlo je zcela bez chuti a tak jen poulí smutné oči a závidí NoMi vynikající Beef Burger. Odpoledne dáváme slovu zevlení nový význam: Opalování, knížka, voda, opalování… Ve čtyři hodiny zvedáme kotvy a vracíme se do KK, kde provádíme uplně to samé, jako v předchozích dnech: Sprcha, internet, večeře na trhu, pokec na molu s okusováním ovoce. Dobrou s kobrou. PS1: Předpověd počasí se ukázala, jako nefunkční, protože tu měly týden padat trakaře, ale stále je příjemně polojasno. PS2: Jsme chorobně závislí na Vanilla Coke a nemůžeme si vynachválit čtvrtlibrák se sýrem (Royal Cheese), ale BigMac je pořád BigMac.

Den 13

Všichni, opravdu všichni (i No) vstáváme v 8:15, ale náš starý vyplašený důchodce Buber už v 7:45 stojí na nohou a co minutu nás upozornuje, že za chvilku vstáváme. Poprvé jdeme v plném počtu (i s No, který se těší na melouny) na snídani. Jídelna je však vybílena dřív, než tam přijdeme. Buber panikaří a No odchází rozhneván, se spáleným toustem, namazaným burákovým máslem, které beztak nesnáší a bez melounu, spát. Po jeho odchodu přinášejí plný tác všeho, i melounů. Je nádherné počasí a proto neleníme a vyrážíme lenit na ostrov. Na první pokus to nevyjde (jdeme bez peněz), na druhý (nemáme rozměněno) a třetí (nemáme slevové kupony na lod) také ne, ale nakonec po půl hodině konečně vyrážíme. Zvolili jsme opět ostrov Pulau Mamutik, jelikož je nejhezčí. Po příjezdu typická plážová činnost. AJAJAJAJ, nejspíše do té doby jediný zadaný člen thaicrew – Ba je obklopen osmi krásnými ženami, čile s nimi lelkuje, fotí se, objímají se a vyměnují si kontaktní udaje a informace. Slečny, ač nechtíc, musejí odejít, jelikož plejboj jde na oběd, Buber na něj hází vražedné pohledy a NoChu, jelikož o ně nikdo nejeví sebemenší zájem, staví hrad z písku. Po obědě pokračuje plážování, šnorchlování, stavení písečáků a jiné zimní aktivity. Ve čtyři odjíždíme zpět na pobřěží, ale jako obvykle to neprobíhá tak hladce, jak bychom si představovali. Nejen že lod jede celou cestu nahnutá pod uhlem 60 stupnů na bok, ale navíc nám uprostřed ničeho dochází benzín. Po nekonečně dlouhé době, asi 5ti minutách přijíždí lod s náhradním kanystrem benzínu. Po příchodu domů dostáváme na recepci čisté prádlo. Opět jdeme na večeři na tržnici, ale manželka nikde a buber začíná panikařit. Po lahodné večeři si jdeme koupit sladké, kde Chu experimentuje s moučníky a odcházíme je sníst na molo. Experiment nevyšel, všechny moučníky chutnají, jako molitan. Házíme pokec o všem možném, co tak chlapi normálně probírají (rodina, zahrádka, vaření, novinky ve světě mody, pletení, háčkování). Po prokunzultování všeho odcházíme domu a vegetíme.
PS1: Chu už přes knír nevidí na cestu a ztrácí v něm jídlo,
PS2: No, když zavře pusu, tak se mu na sucháč z vousů zazipuje,
PS3: Ba má vous jako Wolverin, tj. bez kníra (když se rozdávaly knírky, hamoun Chu šel dvakrát na ukor Ba (a to se ani neodvažujeme tipnout kolikrát šel hamoun Mojžák))
PS4: Buber čim delší má plnovous, tím více panikaří,
PS5: A to nejsme ani v půlce.

Kdo je kdo?

Den 12

Vstávání má dneska pod taktovkou Tomáš, protože Buberovi byla po zavádějících výkonech funkce odebrána (7:50 vydával za 8:00, šmejd). Jakžtakž se zbrcháme a jdeme na snídani bez Chlupáče. Opět máme na výběr mezi marmeládou, obyčejným a burákovým máslem. Dále meloun, kafčo, nebo čaj. Dnes se máme v plánu podívat do míst, kde by se měla nacházet kytka s největším květem na světě. Tento park je vzdálen cca 80km od KK. Chceme jet mikrobusem a tak se vydáváme na autobusové nádraží, které je 300m od domu. Než se tam však dostaneme, musíme se probojovat nedělními trhy, kde se dá koupit praktickz vše (rybičky, štěnátka, oblečení, zbraně…). Zanedlouho jsme na nádraží a čekáme na odjezd. Když dítě čkrtne zápalkou, když dítě škrtne zápalkou, co se nestane, Čvachty potkáme. Jentaktak, že nesedí vedle nás v mikrobuse. Syn Čvachta se schovává, ale je jasné, že má zkažený celý den. Barák jde ještě před cestou pro pití a zjistí, že tágem jsme schopni se do parkem dostat za stejnou cenu a ještě pohodlněji (120RM). Volíme tágo. Cesta je dlouhá, ale nabíyí vskutku pěkné výhledy na Borneo a Kota Kinabalu. Po hodině a půl jízdy jsme na místě. Kémo patovka (Chu zdraví čočko). Už při výstupu park vypadá poněkud ponuře. Nikde nikdo. Po pěti minutách přichází slečna, která nám sděluje, že park je v rekonstrukci. Typický. Protože v okolí nic jiného zajímavého není, frčíme zpět do KK. Bezva výlet za RM30 na osobu. Necháváme se vysadit u Sabah Museum a obcházíme ho ze všech stran. Muzeum a přilehlé expozice jsou celkem zajímavé a tak se tam hodku couráme. Po zbtek dne chodíme po Kota Kinabalu. Prozkoumáváme každý roh, včetně pralesa, který je hned za dvěmi humny. Kolem půl páte se dostáváme domů, očista, ferbl, deník, internet a v půl sedmé valíme na véču zas do tržnice, ke stánku, který dostane Buber jako věno. K večeři máme klasiku. NoChuMi nudle a Ba zagorka rejži. Z ničehonic se Chu začne dusit nudlema, nemůže totiž věřit svým očím. Ob tři stoly vedle nás nesedí nikdo jiný než samotní Čvachtovic. Bud nás tato sympatická madarská rodinka pronásleduje, nebo je to sakra náhoda. Každopádně když procházíme kolem nich, synátor se plácá do čela a nevěřícně něco šeptá starýmu Čvachtovi. Doma jsme v půl osmé a těšíme se na Formuli 1, z nějakého důvodu však nefunguje satelit, do 19:55 se snažíme TV naladit, ale v 19:56 už frčíme do nejbližší hospody, kde je TV. Nabíháme tam, přeladíme osazenstvu program a protože je závod zajímavý, tak si kupujeme alespon po jedné kole k pivu, které jsme si přinesli. Po závodě mizíme zu Hause, večer nic nového nepřinesl, mizíme do postele. PS1: Hamilton je korunovaný král kujebáků, PS2: No: „žádné finanční odměnz nebudou“